To, co předcházelo mátovému čaji

Brzy budou kvést magnolie. V korunách stromů rozpačitě zpívají ptáci a v zahradách zpívají sebevědomí lidé. Už se sešeřilo a bylo vidět přes plot. Jen z jedné strany. Vzduch voněl a slyšela jsem jaro a všechny myšlenky. I ty tvoje. Pak mě napadlo, jestli víme všechno, co bychom měli vědět? Ano, usměju se, a jdu dál.

Jedny z nejkrásnějších okamžiků.

"Měl toho spousty k promýšlení a chtěl to všechno promýšlet co nejpomaleji, ale zároveň si přál, aby mu to došlo v příštích dvou hodinách. Čas ho vždycky fascinoval. Věděl, že mu nerozumí, ale zároven věděl, že všechno, čeho se vám dostane - všechno, co za něco stojí - jakékoli myšlenky - jakékoli pravdy - k vám přijde v jediném okamžiku. Můžete čekat donekonečna, pokud se vám chce, a nechat to tak, nebo můžete uvést věci do pohybu - pohybovat se směrem do času a s časem - začnete té myšlence pomáhat, a protože uvedete věci do pohybu a trochu tomu pomůžete, najednou je tu - čistá, jasná a v jediném okamžiku. Ale někde uvnitř musíte zůstat pomalí, abyste tomu, co přijde, poskytli místo, kde se to může zastavit. Musíte se pohybovat rychle a zároveň se nepohnout."

Tracyho tygr

Vzduch byl vším natolik naplněn, že bylo vidět, jak se vlní. Každým nádechem se otázky měnily v odpovědi a zbytek odvál vítr.

Vizuální doba

Spoustu věcí dnes dokážeme vyjádřit obrazem, ale ne už slovem. Jazyk máme k tomu, abychom mluvili; mluvili mezi sebou, v sobě a k sobě. Kam se poděla kultura slova?

Člověk miluje světlo. Obrazovky a monitory tak dnes představují náhražku krbu.

Kvete!

Amatér věří, že musí nejprve překonat svůj strach a až potom se může pustit do práce. Profesionál ví, že strach nemůže být nikdy překonán. Nemluví o své práci. On ji dělá.

Steven Pressfield, War of Art

Dnes mě přestalo bolet v krku.

Každý den vás překvapí úplně něco jiného, než jste čekali, že vás překvapí. A to je na tom to krásné.

Vyfoťte okamžik. Vyfoťte jej zepředu, zezadu nebo z profilu, ale stejně jej nezachytíte. Nepoznáte pak, jaké to skutečně bylo. Bylo to totiž stokrát jiné a lepší o tři. A když výsledek vydělíte sedmi, dostanete konstantu světa. Nikdy se však na ni nelze v ostatních výpočtech spolehnout.

Znovu

Nepřekročitelná hranice mravenců a světel
hmyzí reflektory ve větvích
klády pohledů poházené po škarpách
Vodorovné škrábance ostré vrypy hluboké zářezy
ty prastaré turistické značky
znovu ti řeknou:
kde byla země
kam sahaly mraky
kam větve
kde hnízdily slzy
kde nás přemlouvali k útěku

Z.Z. Nesnadnost

Dnes už je déšť téměř na spadnutí. Jednou budeme vnímat život jako obrovskou škálu možností. Hranice se však budou postupně stírat a všechny možnosti se stanou skutečnými.

Příběhy jsou světy samy pro sebe. Rádi se do nich vracíme, ale neměli bychom v nich zůstávat příliš dlouho. Skutečnost je mnohem krásnější.

To, co se odehrálo mezi prvním a druhým zázvorovým čajem

Bylo toho mnoho a vůbec nezáleží na tom, zda se jednalo o minuty či hodiny. Ono to bylo obojí, jen v jejich vlastním čase. Také vůbec nezáleží na tom, kde všude byli, kam šli a koho potkali a už vůbec ne na pořadí, v němž se to stalo. Veškerý svět byl jejich a oni byli celým světem. Chtěli si toho tolik říct a zároveň spolu dokázali mlčet. Jednou mu to všechno řekne. Až bude venku pršet a v potemnělé místnosti bude kulisou jen docela tichá hudba rádia.

Sami o sobě toho víme mnohem méně, než se nám zdá, že víme...

Není nic vznešeného na tom, být lepší než jiní lidé. Vznešenost je v tom, být lepší, než jsi byl sám včera.

Když má člověk na výběr ze dvou možností, vždycky je to ta třetí...

Usínám a z vedlejšího pokoje mi hraje nějaká neznámá jazzová melodie. Jen docela potichu. Tak, abych si ji mohla odnést do snu… Zatančíme si tam?

To, co předcházelo zázvorovému čaji

Sedíme uprostřed sálu. Je ticho. Druhá věta. S jejími prvními tóny se opět rozechvívá vzduch. Chvěje se i v nás, v těch, kteří pokradmu sledují, zda se druhý dívá. Ruce se nevědomky pohybují do rytmu a sem tam o sebe zavadí loktem. Jen lehký nechtěný dotek. Tak jemný, jako pavučina. Jakoby skoro ani nebyl a přitom je reálnější než cokoli jiného. Zatoulané myšlenky se pomalu vracejí k finální části. Pootevřeným oknem fouká dovnitř čerstvý vítr, závěs tančí do rytmu a vše se zdá být dokonalé. Tahle chvíle jednou skončí. Ticho a bouřlivý potlesk. Usmějeme se na sebe? Jednou jsem řekla něco, co bylo pravdou v danou chvíli. Teď bych to řekla jinak nebo neřekla vůbec.

Už jsem skoro zapomněla, jaké to je. Pustit si posté stejnou písničku. A chtít se smát a zároveň plakat.

Kdybych měla odvahu, napsala bych raději něco o tom, jak si vítr pohrával se závěsy koncertního sálu... a taky mnoho jiného.

Každý máme vedle sebe nějakého kouzelného člověka, který prozáří celý náš den. Třeba jen jednou větou, jedním úsměvem, vzkazem. Znamenáme ale i my totéž pro toho druhého?