Tak jsem zase o den starší.

- kdy jsem opletla svůj první demižon
- kdy jsem namíchala heřmánkovou mast se včelím voskem
- kdy jsem skládala klubíčka bavlnek do průhledné sklenice
- a kdy jsem si uvědomila, že takhle žít je strašně silné

Jedno kafe a malinová sušenka

Dnes mám chuť ušít tisíc pytlíků na levanduli, obejmout strom a vysadit semínka ze švédské šišky.

Zpovědi letních večerů

[23.6.] Probudila jsem se ze snu, jehož realita byla pravdivá snad jen v minulém životě. A pak už nikdy. Jen této noci. Jako motýl, který bloudí svými magickými zahradami, na křídlech otisky dávných a svého času bezbřehých lásek. Víří vzduch a jeho lehoučké koncové spirály se stáčejí do písmen tvořících jména, na která jsme ze samého zvyku chtěli již dávno zapomenout. [12.7.] Sedím a koukám do záhonu petržele. A je mi smutno z toho, co mělo přijít a nepřišlo. Nevím co a nevím proč. Jen to tu prostě není a nikdy nebude. Zato  je zde spousta jiného, co nikdo nečekal a co má sílu vytrhnout srdce, když na to přijde. [13.7.] Severočeská krajina je jiná. I západy jsou jiné, slunce má intenzitu jakou mívá u nás na podzim. Vzpomněla jsem si na své věty před deseti lety. Ptám se, a kde jsem teď? [14.7.] Mám modré nehty od borůvek a velké plány, kterým bych měla věřit, ale u nichž čas od času na vteřinu váhám. A pak chci pryč nebo hluboce proniknout. Do míst, která nejsou vyznačena na mapách ani se o nich nikde nemluví. Do míst, kde vám běhá mráz po celém těle a od úst jde sotva viditelná pára. Kde prochází čas oběma směry a tráva roste tak rychle, jak rychle kdo cítí, že stárne. [15.7.] Uvědomujem si, že ta krajina dýchá jinak. A na večerní vyjížďce u pole se zlátnoucím obilím dýcháme s ní. A vidíme ty krátery, mezi nimiž probíhají dinosauři a další šupinatí ještěři. [20.7.] Za měsíc mi bude čtyřiadvacet. Ráda pozoruju vlastní stín v dlouhém zapadajícím slunci, mnu si meduňku mezi prsty jako kdysi dávno, když mi bylo osm, a nechvám její štiplavě citronovou vůni pronikat až ke konečkům prstů na nohách. Známé vůně ve mně vyvolávají jistotu a určitou důvěru v život. [23.7.] "Prostor a tíseň doléhají na srdce touž vahou. Stejně nesnesitelnou tíseň, s níž ruku v ruce jde neodolatelná přitažlivost, v nás v jistých chvílích vyvolává láska, velké dílo, rozhodný čin, převratná myšlenka. Slastnou úzkost z bytí, lahodnou blízkost nebezpečí, jehož jméno neznáme, znamená tedy žít?... Vždycky mi připadalo, že žiji na širém moří, ohrožen, uprostřed nebetyčného štěstí."

Jednou to přijde a pak pochopím nebo splynu.

Jedna z nejhezčích věcí na létě. A ještě marmelády!