Letošní listopad je pošmourný. Listí už popadalo, ale brouzdat se jím nedá, protože kdoví proč už ho odklidili. A sníh taky v nedohlednu. Zbývá tedy jedniné. Uvařit si čaj a sednout si k oknu. A dívat se, jak prší.

Mám ráda květiny, zvláště teď, když je venku mlhavo a pošmourno. Čím barevnější, tím lépe.

Potřebuju koupit koženku. Ušít z ní tašku. Zjistit, kolik zlomím jehel.

Vezu se na vlně koktejlu barvy skořice. Mysl bystří. Prsty píšou. Nesnáším to a přesto se toho nedokážu vzdát.

Dnes ráno jsem čekala, až vyjde slunce, ale z domu jsem vyšla první já.