O tom se nemluví, to se žije.

[31.12.2012] Zákopčie: Příští rok vyrazíme na skály!

Jednou budu vyprávět o všech svých cestách, na nichž jsem trhala zvonky u kolejí a sedávala s neznámými lidmi na rozpadlých kamenných zídkách, jak jsem se přela o profil románského okna a o pravoúhlé oblouky ve westwerku moravského romaniku. Nikdy mi na tom nezáleželo víc. A najednou už to nebyli cizí lidé, už se otiskli do společných vzpomínek, které tiše čekaly, až se přítomnost vyčerpá.

Takové zídky u kostela bývají klidné. Je z nich hezký výhled na nevelké domky nemalých příběhů, se čtyřmi okny  a jedněmi dveřmi uprostřed. Mám tyhle domky ráda, hlavně kvůli těm starým jabloním a hrušním, z nichž vyzařuje nepopsatelný klid. Zídky, na nichž jsem sedávala, by mohly mluvit o tolika slepých cestách, jimž by nestačila sebedelší nit k vlastnímu nalezení. Mluvily by o tom, jak se kdy lidé minuli. Kdysi dávno, napříč různými životy. O tom, co všechno spolu prožili a co už nikdy nestihli. Všechno to tam je, pokud se budete ptát. Stačí jen pootočit ten správný kámen a naučit se číst v pískovcových mapách. Dovolit se poznat a být poznán. Občas se najdou věci, kterým nerozumím, ale které jsou mi zároveň někde uvnitř blízké. Kamenné zídky jsou jednou z nich. Tenkrát u těch kolejí rostly taky šeříky a pár pampelišek. Všechno to vonělo ve vzduchu a tvořilo nezapomenutelné okamžiky opojné radosti a svobody. Takovou svobodu už nikdy nezažiju, protože byla a je vlastní pouze oněm několika místům, v nichž se čas pohybuje oběma směry. Možná to ale nejsou místa, která nás mění, možná jsme to my, kdo poskytujeme prostor sami sobě. Jen jsme trochu jiní, než obvykle. A stejně tak jinak vnímáme člověka, který nás na cestách doprovází. Přestane záležet na tom, čeho jsme se doteď tolik drželi a co jsme měli. Některé věci nemají vysvětlení, proto trochu zpomalme a vychutnávejme každý krok.

Všechno dopadne tak, jak dopadnout má, protože na tom je založený svět.

Báseň včerejšího večera

Iris, iridis, neutrum

Čteš na stovky a tisíce kilometrů pohádky, které obletí zeměkouli a přistanou slovo za slovem v mých uších. Jsou to pohádky, jejichž pravý význam je mi skryt a jen občas se ve mně zaleskne střípek poznání, který však zmizí stejně rychle, jako se objevil. Usínáme každý někde jinde, přesto však vstáváme spolu. Včera jsem vzbudila já tebe, dnes ty mě. Zanedlouho spát vůbec nepůjdeme a necháme se unášet v proudu podivného vypravování o kosatci, jenž vede k opravdovému domovu.

To, co každý buddhista už dávno dobře ví, my teprve pracně objevujeme

Jednou za čas si prohlédnu vlastní stůl, skříně, police i obsah šuplíku a mám pocit, jako by mi nic z toho nepatřilo. Nesnáším tyhle blbosti z cest nebo porcelánový a plyšový dárky od lidí, kteří vás vůbec neznaj. Je mi na nic ze všech těch designových dekorací bez účelu, který jen zabíraj místo nebo jsou plný prachu. Stejně si někdy nedokážu pomoct a zvítězí ten majetnický chtíč, který rád hromadí a třídí a pak šílí z toho, že už to není kam dát. Potřebuju nutně několik věcí vyhodit a udělat průvan v tomhle vydýchaným světě. Jenže naše sentimentalita nás nutí shromažďovat předměty, které nám mají pomoci žít. Nebo aspoň připomenout, že jsme žili. K čertu s ní! Sláva minimalismu.

Karamelky v horkém kafi

[6.1.] Dávno jsem se smířila s tím, že nedokážu pochopit všechno, co mi zkřízí cestu, a naučila jsem se nechat některý věci plavat. Usnadňuje to život. [7.1.] Vždycky se těším domů, když někam jedu. Doma věci dávají větší smysl. Cítím se pevnější v kramflecích. Odtud se dají věci jen těžko ovlivnit. Zbývá jenom ta hromada otázek a hledání odpovědí na nesprávných místech. Doma není čas na přemýšlení. Vždycky je co řešit a co připravovat. Tady vás semele nechuť a lenost, kterou vás nakazí jak zdejší lidi, tak prostředí. [8.1.] Chtěla bych chodit bosky. Přijde mi to osvobozující. Světýlka na Skype jedno po druhým hasnou a já tady zůstávám sama na svojí straně Evropy. Budu si muset počkat na ráno, než se zase otevře tenhle prostor a já se budu moci zase na chvíli vložit do běhu událostí. [9.1.] Někdy mám pocit, že některý věci přeci jen dávají smysl. Většinou je to však ten chvilkový záblesk v mozku, který spojí věci, který jsme si nemohli dát pořád dohromady. Tělem to cukne a najednou rozumíte věcem, který pro vás byly do tý chvíle nepochopitelný. A pak je to zase pryč. Jako když dostanete od někoho přes hubu zrovna když to nejmíň čekáte. Zůstane jen ten pocit, že víte něco víc. Jen nevíte přesně co. Kdybych kouřila, zapálila bych si cigáro a vyšla ven jen tak v županu a dívala se na hvězdy. Počkám, až se planeta trochu otočí a já se objevím na mapě kousek vedle. Tam, kde je mé místo už dlouho.

National-Schriften aus Britischen Inseln, 7. Jh.

Prof. Klein: Es ist ganz einfach. Herr Fischer.
Herr Fischer: Es sieht wie Tolkiens Handschrift...

Am Ende des Seminars...
Die erste Zeile machen wir nächste Stunde.

Při odpoledním popíjení lehce fermentovaného Wen Shan Bao Zhongu si člověk hned vzpomene na knihu o čaji ze zářivé dynastie Ming. Čaj je vhodné pít:

- když nemáme nic na práci
- když nás i poezie nudí
- když jsou naše myšlenky chaotické a popletené
- když klepeme do taktu při poslechu zpěváků
- když hudba umlkne
- když žijeme v ústraní
- když si užíváme zábav vzdělanců
- při povídání dlouho do noci
- jestliže studujeme za slunečného dne
- ve svatební ložnici
- chceme-li zdržet vybrané hosty
- přijímáme-li vzdělance nebo hezké dívky
- při návětěvě přátel, kteří se vrátili z dlouhých cest
- za skvostného počasí
- když se nebe zatáhne
- když pozorujeme lodi plovoucí kanály
- mezi stromy a bambusy
- když se rozvíjejí květy a ptáci začínají zpívat
- za horkých dnů u rybníčku s lotosy
- při pálení vonných tyčinek v nádvoří
- po odchodu opilých hostů
- když nejmladší děti jsou venku
- při návštěvě odlehlých chrámů
- při rozjímání u pramenů a malebných skal