Karamelky v horkém kafi

[6.1.] Dávno jsem se smířila s tím, že nedokážu pochopit všechno, co mi zkřízí cestu, a naučila jsem se nechat některý věci plavat. Usnadňuje to život. [7.1.] Vždycky se těším domů, když někam jedu. Doma věci dávají větší smysl. Cítím se pevnější v kramflecích. Odtud se dají věci jen těžko ovlivnit. Zbývá jenom ta hromada otázek a hledání odpovědí na nesprávných místech. Doma není čas na přemýšlení. Vždycky je co řešit a co připravovat. Tady vás semele nechuť a lenost, kterou vás nakazí jak zdejší lidi, tak prostředí. [8.1.] Chtěla bych chodit bosky. Přijde mi to osvobozující. Světýlka na Skype jedno po druhým hasnou a já tady zůstávám sama na svojí straně Evropy. Budu si muset počkat na ráno, než se zase otevře tenhle prostor a já se budu moci zase na chvíli vložit do běhu událostí. [9.1.] Někdy mám pocit, že některý věci přeci jen dávají smysl. Většinou je to však ten chvilkový záblesk v mozku, který spojí věci, který jsme si nemohli dát pořád dohromady. Tělem to cukne a najednou rozumíte věcem, který pro vás byly do tý chvíle nepochopitelný. A pak je to zase pryč. Jako když dostanete od někoho přes hubu zrovna když to nejmíň čekáte. Zůstane jen ten pocit, že víte něco víc. Jen nevíte přesně co. Kdybych kouřila, zapálila bych si cigáro a vyšla ven jen tak v županu a dívala se na hvězdy. Počkám, až se planeta trochu otočí a já se objevím na mapě kousek vedle. Tam, kde je mé místo už dlouho.