Věnujme tichou vzpomínku. Těm, kteří jsou již zase spolu.

Diffugere nives, redeunt iam gramina campis

arboribus comae;
mutat terra vices et decrescentia ripas

flumina praetereunt

Třeba si vzpomenu

Dnes v noci, když jsem nemohla spát, jsem přišla na geniální nápad, který mě zaplavil skvělou náladou. Bylo to něco, na čem se vyplatí soustavně pracovat a doplňovat a stále to bude přinášet radost. Absolutně si ale nemůžu vzpomnenout, co to bylo. Zůstal jen ten dobrý pocit. Budu muset probádat skrytá zákoutí své mysli.

Trocha toho sentimentu

Pamatuji si to velmi přesně, jak to před těmi šesti lety bylo. Vyrazili jsme na večerní mrazivou procházku a pak už jsme jen nechali, aby naše ruce i srdce roztála. Od toho okamžiku se stala spousta věcí, ale jedna zůstala stejná. Máme se rádi. Za ty roky jsme hodně cestovali, hodně chodili - po horách i po kolejích, jezdili na kole, koupali se nazí, zavařovali rybízové marmelády, běžkovali, fotili prasečinky, jedli dobré jídlo, plesnivé sýry, pili staré víno, pekli domácí chleba. Vyrobili jsme pár kousků nábytku, spoustu ošatek a košíků, opletli několik flašek a demižonů, koupili dům se zahradou, nasadili stromy, maliny, tulipány, narcisy. Hodně jsme si povídali a malovali obrazy zvířat na svá nahá záda. Sledovali jsme seriály, dobré i ty špatné, párkrát zašli do kina a do divadla. Zato mnohonásobně víckrát si dali pivo na zahrádce, ať už mezi ostatními štamgasty nebo jen tak poseděli s lahváčem v trávě. Ale hlavně... našli jsme sami sebe a ještě něco víc. Našla si k nám cestu Pampeliška.