Bylo to hezké překvapení koncem roku. Na Žítkové i Chabové byla ještě zima v plné síle a z druhé strany kopce už to připomínalo takové předjaří. Mám tady ten kraj moc ráda, i s tím smutným údolím na Bedové, a jsem zvědavá, kam dorazíme příště, až budeme zase kupovat vykružovací vrták.

Příští rok to bude úplně jinak. Všechno, co jsem teď chtěla napsat, hodím do proudu dešťové vody, která pomalu stéká po úplně nové cestě. Bude to tak lepší pro dobro všech. Cítím se jak v paneláku kus za Prahou, s hlukem z dálnice a výhledem na ikeu. Jen místo obchoďáků mi do oken svítí americká vánoční výzdoba instalovaná po vesnickém způsobu. Ten hluk je stejný. Nerada řeším malichernosti a letos bych chtěla prožít klidné svátky, takže se budu řídit zkušenou radou svého bratra: "Vole sosni si filmy, a zalez do postele... a přes kuchyn choď jen na wc... přežiješ." Sám takhle přežil posledního půl roku, hrdina, nemám důvod mu nevěřit.

Resumé

Přelez plot

a vyžeň posledního racka

co zapomněl odletět na pobřeží severní Afriky

s těmi ostatními

Pak ti snad prozradí

kam ukryl klíč

jenž visel na větvi vedle jediného citronu

s malou peckou

Až tě zítra oslovím

nalij mi do kafe rum

a k večeru dvě deci burgundského vína

dle tvého výběru

Napíšu resumé 

s podpisem Anonym

Take time to relax and absorbe it.

Na cestě z kina...

(Je půl jedenácté večer, trhy už zavřeli a u stánků jsou narovnané desítky vánočních stromků na prodej)

- Čo si vziat tento stromček dom? Ja by som ho chcel mať v izbě
- Adam! Aj keby si ho ukradol, ako ho chceš viezť cez celé mesto?
- Šak ho dám pod bundu, toho si v električke nikto nevšimne
- Hej?
- To nie je ako ťava, tej si každý všimne, pretože smrdí... Stromček nesmrdí

Šedivě oranžová

je barva zimního světla,

když opírá se o holé stromy

a ukládá je k spánku.

Až spadnou všechny sněhové vločky

určené dnešnímu dni,

připrav si pár veršů

a šeptej je do tmy

pootevřeným oknem.

Ex carmina mensis decembris

Venku za oknem sněží a trochu sněží i dovnitř. Drobné kousky inspirace se rozplývají dřív, než jí dopadnou na dlaň, aby je uchopila. Všechny mizí a pak se objevují v jiných podobách a v jiném čase. Adveniunt aveniuntque. A pak přišla jedna věta a za ní druhá a spojily se v příběh, o němž nikdy nemluvila, protože jej neznala. Příběh, který byl tak jednoduchý a přitom mu nic nechybělo. Sensit se ipsum intellegere.

Odhalení

Dnes jsem měla takovou radost, že jsem vyjedla všechny oblíbené plněné trubičky ve skoro půlkilovém balení vaflí a zapila je kávou s mlékem, i když všude říkám, že kafe nepiju. Není to pravda, občas si chodívám přivonět ke Franck Jubilarna, které jsem si koupila v Chorvatsku. A pak si ho potají uvařím, protože tak krásně voní.

Nevím proč, ale mám pocit, že dneska bude moc hezký večer.

Obrazy mají moc dojmout, informací však sdělují velmi málo: protože lidé si je vykládají různě, jejich význam nikdy není jednoznačný. V nejlepším případě se dá říci, že vyvolávají v naší paměti informace, které jsme vstřebali jiným způsobem - slovně a prostřednictvím zkušenosti. Obrazivé umění někdy slouží jako mnemotechnická pomůcka, ale má jen omezenou schopnost uchovávat nebo předávat informace.

Trvalo mi celý den, než jsem zjistila, že onu jednu větu vložím už na stranu 6, nikoli na stranu 24. Dnes to byl kus práce, zítra za odměnu volno.

Velké příběhy mají malé konce

Týden a půl před adventem, město plné baňek. Ještě je brzy na strom, říkám si, i na svařák v kelímku. Jen když je co kupovat. Kdo nad tím vůbec přemýšlí? Hned vedle na zastávce postávají studenti a pijou pivo v plechovce. Pro dobrou náladu se ještě dusí v oblaku trávy. Na zastávce, kde to páchne močí. Bude to spíš ten starý chlap, co se tam zrovna pochcal. Všichni jsou mu tak maximálně někde a vlastně možná ani neví, kde je on sám. Nemějte strach, k tomu máte daleko. Ale jak moc vlastně? Asi tak jako když se kolem nóbl kavárny proplíží ve večerním šeru tlustý potkan a vleze rozbitým oknem do sklepa. Tohle je život, tak proč se nesmát.

Zemřel další člověk, kterého jsem znala a žeprý to beru s humorem. A jak jinak se to dá brát, když... 

Jen si občas vzpomeňme, že někde něco bylo.

Skoro až k Veveří

Byli jsme na procházce u přehrady. Šli jsme rychle, takže mi bylo teplo, ale přesto jsem se tě držela. Vždycky hřeješ. Byl hezký podzimní den, i když tady se už týden válí mlha při zemi. Bože, ať už je jaro. Vyprávím ti o všech mých snech, i o tom, co se mi zdálo včera. A usmíváš se, protože tyhle sny se mi většinou nezdají. Hážeme žabky do vody, měl jsi jich sedm. Vždycky ti je počítám, i když o tom nevíš. Říkám si, kde se to všechno vzalo. Jak může placatý kámen skákat po vlnách a pak s nimi splynout. Tomuhle nechci nikdy porozumět. Stejně tak jiným věcem, protože stačí jen to, že jsou. Potulovali jsme se celé odpoledne a občas se zastavili, abychom probrali spoustu věcí. Vzpomínám, jak jsme se jednou úplně prokřehlí ohřívali u kamen. Byl únor a možná taky ne. Dnes už tě držím za ruku jistěji.

Tohle byl přesně ten okamžik, kdy nebylo třeba cokoli říkat. Všechny otázky i odpovědi byly úplně zbytečné, podzimní chlad se vrýval pod nehty a z mlhy se nořily postavy a bájná zvířata. Myslela jsem na to, co se změnilo. Otáčím kámen, který leží u cesty, a nechám někoho dalšího, ať odhalí mou stopu.

Dnes bylo venku moc hezky. Uvědomuju si, že příští rok bude mít 13 měsíců a že v červenci se půjdem podívat na fotbal, i když nebude sezóna. Patosu se chci vyhnout, proto si raději připijme tvou hruškovicí. Gagimardžos! Víš, co odpovědět.

Krok vedle

Herr Fischer studuje latinu a řečtinu, aby se mohl stát taxikářem.

Herr Scholz nenávidí Špačka.

 






Obr.: Poznámky Die Wiener Klassik mého milého spolužáka.


Frau Helbig raději nepřišla.

Všichni ostatní mi utekli.

Kdy, to už vlastně nevím

Jsou důležitá místa, která stojí někde na hranici tónů hudby, znějící z pařížské kavárny, a vyznačenými body na mapě. Tady je možno projít mezičasem a ponořit se hluboko do dob Prakticy a černobílých záběrů Karlova mostu. Strávili jsme půl roku v Praze a sedmnáct dní zbývá do Vánoc. Nemáme čas, nikdy jsme neměli. Čas má nás. Slova utíkají každé jiným směrem, tak jich pár chyť a schovej do kapsy. Až bude nejhůř, pomalu je vytáhnem a rozvzpomenem se, jak bylo vždycky dobře.

Co dělá život životem?

Dnes je prvního. Myslím na velké korále a růžový porcelán. Za oknem hoří svíčka. Snad vydrží celou noc. Letos podruhé jsem sama otočila list v kalendáři.

Všechny důležité věci se říkají ve čtvrtek.

Pár dní a alespoň půl roku k tomu

 

[26.10.] Bylo chladno a poslední dva až tři kilometry jsme šli přesně 112 minut. Sedli jsme si na rohu u Turka, abychom se trochu zahřáli, několikrát mu opakuju, že do bulky to nechci, protože slovo tortilla asi nezná. Název toho, co jsem jedla, už samozřejmě nevím. 14.38 Musím se ještě hodně učit. Nakoupit vítané pro celou rodinu, svačinu na cestu a svetřík jen tak pro radost v rámci čtvrthodinky dosud neumím. 21.27 Rose a olivy. Na dveřích bude viset cedulka "Zákaz vstupu žaludům, pouze kaštani". [27.10.] Sněží. Minulý týden hráli kluci fotbal ještě v kraťasích. 10.50 Pokaždé, když si chci koupit boty, které se mi líbí, nemají moji velikost. Alespoň že ty si sehnal prací prášek. 17.54 Přemýšlím, co jsme dělali celé odpoledne kromě nákupu dvou piv v plechovce. Zapomněli jsme vzít draka. Zase se chudák neproletí. Ale mám v plánu vytvořit dalšího, aby mohli pak pod postelí ležet spolu 18.07 Nikdy mě nenapadlo, že se k mrkvi a bramborám dá přidat i nakrájené rajče. Vytuněná zeleninová polévka. A potom kari. Hodně kari, s kokosovým mlékem. "Kterou rukou jíš, tu nohu nosíš." [28.10.] Oholil ses, takže musí být neděle. Poznám to i za šedesát let. Na protějším břehu jsou přivázané naše lodičky. Ta modrá s bílým pruhem je tvoje. 11.25 V kostele už nikdo není. 13.21 Obloha se protrhala. U rybníka je hromada listí, vyhoď ho do vzduchu, ať vidím, jak padá podzimní štěstí. 16.42 Postavili jsme přístřeší skřítkům, aby se měli kde schovat a vlci mohli obdivovat jejich elegantní architekturu. "Halten Sie die Sauberkeit!" Cestou zpátky byl vidět vycházející měsíc nad přistávací rampou pro vrtulníky. Štoček, který se špatně fotí. 20.24 Sušené černé olivy jsou o něco lepší. Tvrdil to i Jean Pierre slečně Marii Louise, když ji vyvedl na procházku jeho vinicemi. [29.10.] Mrzne. Možná taky ne. Na nádraží si to holub vyrazil špatným směrem. Tam mu pšenka nepokvete, ve Fleischerei. Z koleje č. 7 se stala kolej č. 8. Zkoušejí to, ale stejně se ti podaří nastoupit. Odjíždíš na východ. 11.46 Ano, budeš cvičit na míči a já se po ránu hezky protáhnu. A občas spolu posnídáme, když už máš od návratu ze Švédska na polici müsli s ovocem.

"Hercle!" Řekl Tertulianus a napsal Phormio.

Je to těžké, ale ne nemožné.

Jeseň

Na zvonku je stále otisk tvého prstu. Všimnu si ho pokaždé, když se vracím a odemykám stále cizí dveře. Letos je moc hezký podzim, trochu připomíná podzim v Doveru, kde jsem nikdy nebyla, zato loni jsem prošla všechny hradní cesty a viděla i to, co mělo zůstat skryto. Bude ještě spousta takových podzimů a jsi rád, že ti to říkám. Říkám to jen tobě, tvými slovy, cizím lidem se nezpovídám. Mívám studené ruce, to víš, ale vložím je do tvých dlaní a bude zase dobře. Tak jako dnes, kdy jsem procházela starými roklemi a bylo mi chladno. Myslím na všechny ty lidi, kteří mě vidí jinak, než se vidím já, i na ty ostatní, kterým jsem se snažila přizpůsobit. Vezmu klacíky v lese a vyskládám je vedle sebe. Je to jednoduché a má to řád. Přesně takové, jaký by měl život být. A pak si uvědomím, že nejlepší je naslouchat sama sobě a nejít proti svým pocitům. Jen jít jedním směrem dvěma rychlostmi a pak si lehnout na zem a zasypat se listím. A poslouchat tu smršť, jak padají k zemi.

Řekněme dnes někomu, kdo je pro nás důležitý, to, co už mu chceme delší dobu sdělit.

Snad těch pár slov dorazí správně, posílám ti je po větru.

Nikdo tu nesbírá kaštany!

Quidquid vis fieri, fac; facienda faciet nullus pro te.

Je tu podzim. Listí se barví do červena, točí se ve víru, padá k zemi a občas se pak znovu zvedne a letí jinam. A já myslím na to, jaké to bylo loni touhle dobou na procházkách pod Špilberkem. Sbírám ti kaštany a žaludy a až si pro ně přijedeš, nebudeš je moct unést. Zato v zimě ti nebude nic chybět, bude dost pro všechny.

Byl to malíček u levé nohy.

9. května 2010. Byla neděle odpoledne.

Poetický den

Jak se pozná přicházející podzim? Branka do zahrady je plná pavučin a hezky to praská, když otevřete. Koupelnovým oknem proletí suchý lipový list. Vietnamci v Brodě začínají prodávat umělé vánoční stromky.

Za poslední dobu pro mě byla nejtěžší věc přiznat si, že něco nedokážu. Neumím pájet a instalovat antivirové programy.

Zastavit se a pokleknout. Pro všechny znavené poutníky na cestách. Alespoň na chvíli.

Myšlenka podzimního večera

Nakreslím knihu a napíšu obraz, kam netrefí žádná z hlavních postav. Zůstanou na špičce kaligrafického štětce, který nechám splynout s barevnými listy.

Slova tohoto věku:

maximalizace, prosperita, potenciál, aktivita, perspektiva, optimalizace, centralizace.

PCHE!

Abych nezapomněla

V podzimním dešti
líbají se kaštany se žaludy,
listí uvadá v barvách potemnělé oblohy.
Drž mě za ruku,
ať nebe je blíž.

Papaver somniferum, osudovému spojení bez rozumu

 

Oolong, protože po třetím nálevu osuším rozvinuté listy a založím do knihy, kterou zrovna čtu.

Fantasos, protože jako jediný ze synů Hypna a nejmladší z Charitek Pásithey je skutečný.

Rudnoucí stráně, protože zima už je v ovzduší.

Příští rok vyseju kromě pšenice i mák a pod jazyk ti pak vložím galí.

Zapijem to silným čajem.

Ochutnám Čerta, abych si mohla koupit šaty na svatbu.

--- Červené šaty a tři Čerty k tomu! Tak chutná život.

FOUKNUTÍ Z CEST

[23.8.] Slunce ve skalách je chladné. Prosvítá mezi hodinami a borovými jehlicemi. Písek studí do noh a ve vzduchu je klid. Tolik klidu. Věnuji vzpomínku růžovým korálům a na chvíli se zastavím. [24.8.] Upřímnost se cení, ale jen do té doby, pokud se říká to, co chceme slyšet. V opuštěném parku stojí prázdná lavička. [25.8.] Místa stárnou jinak, pomaleji. A lidé na těch místech jsou stále stejní. Jen Rudolf Koppitz na Pískovně byl letos navíc. [26.8.] Lago del Predil. Muselo pršet, protože jinak to italské hory neumí. [27.8.] "Where are you from?" TCSS - "Taky jsem to slyšel, ale to nemůžou být Češi, dívej, dělí se o jedno pivo." [28.8.] Dostala jsem dva kamínky, ještě pár a můžu začít stavět hnízdo. [29.8.] Jsou vlny a hezky se vlní. Budu je kopírovat a počkám, kam mě odnesou. [30.8.] Nad pobřezím lítají rackové. Ve velkém je vyvážejí do Evropy a sem tam nějaký uteče okýnkem ze zadní části letadla. [31.8.] Sním o traktátu, který mě vystihne stejně jako Stepního vlka. A ke konci si projdu svým Magickým divadlem. [1.9.] Byl úplněk, tak asi proto.

Mladí lvi od Irwina Shawa. Mladičký voják se dychtivě zeptá o pár let staršího velitele: "Jaký jsem?" A on si pomyslí: "Je ještě nevyzrálé dítě, dospělý se takhle neptá."  

 

Takhle dneska bylo, nedovedu to přesně vyjádřit slovy, ale to něco mě dojalo. Vím to jistě, nechci žít úspěšně, chci žít spokojeně. Protože nejkrásnější na celém životě je právě život.

Když do sangrie přidáte pár kapek tajné tinktury, stanete se na okamžik součástí celého světa.

 Toulky pod Světlovem

Srpnové paprsky se lámou přes okraj zimostrázových keřů a mříže u vstupu se táhnou až k západní bráně. Něco si přej a hoď pár drobných do kašny z hlazeného kamene. Pohlaď ji za to a poděkuj hvězdě, která spadla před 350 lety a přání plní až dnes. Dnes, kdy Aktaion poslušně kráčí po boku Artemidy, kterou nikdy nechtěl poznat. Viděl ji nahou, bohyni, s malými ňadry a silnými stehny. Snad proto se urazila a proměnila jej v jelena - aby nikdy nepromluvil. Měla však proměnit i Leochara, vysochal totiž všechny detaily, které se oba snaží pod větvemi jinanu už hezkých pár let skrýt. Správce zámku museli podplatit olympskými dary, jinak by nenechal celou zahradu tak zpustnout. Ale odhalení neuniknou, mám s nimi velké plány.

Jsou místa, která dokáží v člověku probudit vzpomínky. A na těchto místech si čas od času uvědomíme, kdo jsme, kde jsme a kam patříme.

Král je nahý! Aťsi!

Dnes spadl první list. Ještě je brzy.

Jaro, léto, podzim, zima... a zase jaro

Už je dávno pryč - jaro, na které jsme tak netrpělivě čekali a cítili ve vzduchu s každým nádechem. Doteď mi ta jarní země voní silně jako láska a v rukou držím první okvětní lístky tvých sakur, když zavřu oči. Skoro jsem si nevšimla, že stojím uprostřed léta, Uprostřed léta, na konci duhy a na začátku života - jak se píše v jedné obrazové knize - a už se vkrádá podzim. Se svou ledovou oblohou a měkkým večerním světlem, tak jako dnes. S chladnými rány a nejistými odpoledny. Chci zůstat a chci malovat. Rozkvetlé louky a osamělé hrušky, co jdou vidět z protějšího kopce. Chci si sednout do trávy a pozorovat tisíce drobných lístků na řebříčku a obdivovat temně rudé toteny. Řezat dřevo a pěkně ho skládat do kůlny. Doufám, že až se listy zbarví do červena a do oranžova a taky do hněda a sem tam zůstanou ještě trochu zelené, že budem spolu sbírat kaštany jako loni, abys mohl postavit panáčka a pár žiraf. A že takových podzimů bude ještě nespočetně. Stejně tak bezpočet zimních večerů, kdy budu ležet na pohovce a poslouchat i vyprávět příběhy, zatímco se bude vařit čaj. Dnes už ale chci jenom mlčet a všechny ty pocity prožít.

Ztratili jsme se v poli vlčích máků. Kam až dojdeme?

Nová cesta

Podle propočtů by bylo potřeba asi 480 kostek. Je jich tu dost a vidím paralely se zpustlými hrady. Odsud je ale hned odvážejí na sever, protože Finové za ně už zaplatili zlatem.

Neznámému Adamovi

Uprostřed noci tak jako Eva
V Edenu moderního světa
Do ucha někdo jí šeptá
Neptej se,to já se zeptám
Až dopiju všechno víno
A zbydou jen růžové stopy

Jazykolam ze Středohoří

V Mnetěši mne budeš těšit.

V Ctiněvsi mne budeš ctít.

Ať člověk přijde do jakékoliv nové země nebo nového kraje, přinese si tam vnitřní obrazy, zvyky a nevědomé odrazy vzešlé z jeho dávné minulosti, které způsobí, že tu zemi bude vidět jinak, než jaká ve skutečnosti je. Tyto vnitřní obrazy jsou součástí kořenů, které nikdo neodnese. Jsou v nás a jsou s námi spjaty.  Přesto se však nezmění nic na tom, že pokud budeme chtít mluvit a naučíme se naslouchat, bude nám země s velitelskou naléhavostí diktovat. To, co někde hluboko víme už všichni.

O krajině a skromnosti

"Všichni jsme husiti. Nemáme rádi mocnou církev, velké stavby a bohaté lidi... Výškové budovy - to je hra na to, kdo je větší a mocnější; je v nich něco, co tady u nás neradi přijímáme - jistá sociální dravost, chuť vítězit a získávat."

Václav Cílek, Krajiny vnitřní a vnější, s. 71.

V tomto meruňkovém sadu, který zde určitě byl i před stovkami let, museli odpočívat husité, když se chystali dobýt Hazmburk. Nedaleko roste i řepík, agrimonia eupatoria, jímž léčili raněné, a třezalka pro neklidné vůdce.

Přijmout a mít rád.

αγαπω και αποδέχονται

Musím víc psát. O mužích a o ženách a o psech. I o tom pánovi, který tak rád vybírá schránky. Naberu si cihel do kapes, za pár let se budou hodit. A pořádně zavřu, kdyby se náhodou zachtělo dovnitř někomu cizímu, kdo se neprotáhne vysklenými dveřmi.

Děkuji Vám za inspiraci, pane z Hazmburku.

Vzpomínky na Středohoří

Borůvkový džem, borůvkový kompot, borůvkové prsty - a modré rty. Pršelo a lilo a bylo tak hezky. V Klobukách stojí Pastýř uprostřed pole. Při západu slunce vypadá trochu opuštěně, ale obklopují jej tisíce vzpomínek. Kolik lidí se už u něj asi zastavilo, pro kolik lidí byl důležitým. Lecha jsme nechali v Polsku a z pozůstatku vulkanického jádra z třetihor bylo vidět na blížící se bouřku. Hazmburk pokořen Libertou, husité si budou muset ještě chvíli počkat. V Evaňi bylo zeleno, ale přesto se našli tací, kterým to nevadilo. A až se za dalších tisíc let půjdu poklonit Oldřichovu dubu, rozroste se natolik, že bude pít ze samého pramene studánky své lásky Boženy.

Čertikus v pašovických Kopanicích.

Nedlouho před klekáním

Obilí pomalu zlátne a na stráních se vrší kupky sena, nad nimiž poletuje šest čápů. Ve vzduchu to voní uplynulým dnem i suchou trávou - jsem uprostřed léta. To tady jsou kořeny tvrdohlavých povah i divokých srdcí, tady jsou louky pokryté všelikým býlím, z nichž v zimě budu vařit čaj. V parném dni však přinesu chladivou vodu z jedné z devatera studánek, které ještě musím najít. Ponořím do ní pár mátových lístků a pak počkám, než se rozezní zvony.

Je hezké najít si své místo a být si jím jist. A cestou zpět nasadit 108 třešní.

Shakespearův sen po 416 letech

Svatojánská noc se leskla rosou, bylo jasno a zároveň nepředstavitelně temno. Všechny byliny čekaly, až si pro ně přijdeme. Věděly o nás - už dřív, než se mokré listy lepily na ruce a trny zachytávaly o kalhoty. A věděly toho mnohem víc.

"V jakémsi odlehlém koutě kosmu, třpytivě rozlitého v bezpočet slunečních systémů, byla jednou jedna hvězda, na níž chytrá zvířata vynalezla poznávání. Byla to nejhrdější a nejprolhanější minuta "dějin světa" - ale ne víc než pouhá minuta."

Nietzsche, O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním

Běžte do města a zpátky a nečekejte ani na jednom semaforu, vyhněte se jim. Na trhu kupte několik rajčat a jednu papriku a nechte se unášet vůní jahod. Možná se pak stane, že vás na nádvoří Nové radnice obejme úplně cizí člověk.

Poděkoval mi a odešel.

Dneska hodlám vydělat půl milionu švédských korun. Za to si koupím sad, kde vysadím 46 stromů. Z toho 18 trnek. Krávy a ovce ještě chvíli počkají.

Život je to, co se vám přihodí v momentě, kdy jste si plánovali úplně něco jiného.

"Vsadím se o nekonečno peněz, že to nikdo neviděl."

Nedokázala bych to napsat lépe - o tom, jak mi bylo krásně a hořce zároveň, když jsem maturovala. Cítím se jak brouk, opojen vůněmi lip, který se v nich schovává před deštěm. Už nikdy nic nenapíšu. Všem podstatným věcem budu jen naslouchat.

Proti proudu Svitavy

Sešla jsem z rušné stezky na úzkou lesní pěšinu, která téměř už ani nebyla vidět. Pomalu jsem stoupala, místy, kudy už dlouho nikdo nešel a kudy při větších deštích stéká voda dolů. Kopec byl přímý, na nic si nehrál a s každým dalším krokem se mi dostával pod kůži. Těsně pod vrcholem jsem si sundala boty, vyhrnula kalhoty až ke kolenům a pochopila, že jít bosky neznamená prostě jít, jít bosky znamená procházet a uvědomovat si každý pohyb a každý detail. Zpomalila jsem a poslouchala, jak to pod nohama šustí. Šlo se mi měkce; listy tvořily silnou vrstvu ještě od loňského podzimu a příjemně chladily do noh. Pokračovala jsem po hřebeni a bylo dusno. Takové dusno, až se zdálo, že ostré tóny ptačího zpěvu jej dokáží narušit. Myšlenky se mi toulaly, každá jiným směrem, a pak jsem si uvědomila, že jsem to zase já. S chybami, sny, nelogickými strachy a iluzemi o životě, které ale jednou přestanou být iluzemi a stanou se tak skutečnými, až to nebude hezké. Spadly první těžké kapky. Stále jsem to já. Sama se sebou a sama s celým světem. A kdykoliv příště budu mít mokré tričko jako dnes a deštěm zvlhlé prameny vlasů se mi budou lepit na tvář, vzpomenu si, jak jsem rozmlouvala s lesy a překračovala mravenčí stezky. Připomenu si, co znamená žít. Kdybych snad náhodou chtěla zapomenout.

 Litterae ad Domitium Apollinarem

Při procházkách renesančními zahradami se tají dech. Zahrada se zdá být o něco větší, než ve skutečnosti je, a své krásy odhaluje postupně. Procházíme první částí, která je rozdělena do přesných pravoúhlých květinových parterů s geometrickými vzory. Je jich osm a každý z nich tvoří jiný ornament. Žádný se neopakuje. Chtěla bych mít tak pozoruhodnou představivost, abych mohla vytvořit devátý, mistrovský kus. Mezi nimi jsou umístěny antické sochy velkých filosofů a básníků, kamenické části a fragmenty starých nápisů. SVB NOCTEM DIXERE VALE PARTIQUE DEDERE OSCULA QVISQVE SVAE NON PERVENIENTIA CONTRA. Ani Polyfilův sen nebyl tak pestrý. V terasovité zahradě sestupujeme o úroveň níž, do části obehnané pečlivě zastřiženými keři, jimž uprostřed vévodí fontána se sousoším Pyrama a Thisbé. "Invide paries, quid amantibus obstas?" Stěna jim padla k nohám a svolila dotknout se rty. "Oscula danda pateret". Míříme až úplně dolů, procházíme boskety s různými půdorysy a různými významy. Slunce zde nemá takovou sílu, listy stromů tiše šustí a písek na zemi příjemně chladí. Jdeme bosky, abychom byli všemu co nejblíže. Tohle jsi mi kdysi prozradil. Dlouhou úzkou treláží pokrytou popínavými rostlinami a růžemi konečně projdeme do tajné zahrady, giardina segreta. Jeden růžový květ utrhneš, tak abych to neviděla. Nemá trny a dáváš mi jej jemně do vlasů. Usměju se a vezmu tě za ruku, tak jak sis přál už dávno. Poblíž vstupu je umístěna socha Diany z Efezu - Dia natura. Střeží partery s léčivými a bylinnými rostlinami. Rozemneš rozmarýn mezi prsty a přivoníš si. Jsme tu sami a vše dokonale odráží gravitas, utilitas i venustas. Raffael by to nedokázal vymyslet lépe, ani kdyby měl v rukou skutečné plány Neronových zahrad. Jsme totiž v zahradě Pliniově a až jednou bude psát svému příteli Domitiu Apollinarovi, zmíní se o nás dvou, kterým se zimostráz poklonil a své paže stočil do podob našich jmen.

Bezinkové mojito s limetkou a sen o Rudolfu Koppitzovi.

Aneb všechny kameny už jsou na dně.

Kopanické probuzení

"Vitaj, svitaj, moje milé, premilé svítáníčko, a ranňá rosičko, ty něpadaj, a jasné sunečko, ty něvychádzaj a něosvěcuj hory, doly a iné zemské úrody. Ale ty padaj a sadaj na neho němenovaného odsúdzenca mojého, aby bol pred moje oči postavený, do mojého srdca zaščjépený."

Četla jsem myšlenky staré několik let. Myšlenky, v nichž jsem vystoupila z přítomnosti a vytvořila historii. Volné listy se plní barevnými ilustracemi.

Už dlouho jsem neprožívala život tak intenzivně jako v posledních dnech.

Jsou tam. Rudé růže za plotem i listy šeříku, ještě lesklé od ranní rosy. Na obloze zůstalo pár mraků ze včerejška, ale vzduch je krásně chladivý a čistý. Je ráno a myslím na spoustu věcí, které se mi honí hlavou už delší dobu. A říkám si, že všechno je otázka volby.

Když voní lípy a přijde skoro letní bouřka, sundejte si boty a skákejte do kaluží.

Dnes mě na kole předjel Žid. Spěchal. Znovu jsme se potkali až u České televize. Na stěně jsem nic nevylezla, ale příští týden jdu zas. Bude to lepší. Zato jsem spočítala, kolik tepla ztratí čtvrtkilová nádoba s vodou, když se ochladí o dvacet stupňů... V příštím životě se budu živit pečením chleba, protože mi to zatraceně dobře jde. Hlavně ráno, vstát ve čtyři hodiny a zapnout troubu totiž není vůbec žádný problém! A taky začnu hrát fotbal, abych konečně pochopila, proč se všichni pořád tak ženou za flekatou koulí. Není nad to být upřímný. Vše, co jsem napsala, je lež.

Noc před ranní meltou

Potemnělý pokoj v jedenáct večer. Ptáci a velryby na zdech mlčky putují směrem do neznáma a fialky se fialí. Jen jedné se nechce. V ruce držím sklenku s vínem a pod houpacím křeslem, které tam ještě není, lehce vrže podlaha. Ve skutečnosti praská ve staré pohovce... Cítíš to? Už voní chleba. Bude ten nejlepší, jaký jsme kdy jedli. Ještě horký jej položíš na stůl, aby provoněl celou místnost. Je krásné plnit si své sny a pak pomalu padat do jiného světa.

Dvě černá trička pod peřinou. To jsme my. Kočka na stromě. To jsem já. A ten zbytek jsi ty.

Když určité místo vyfotíte jen tak, je to jen hezké místo. Pokud se tam ale vyfotíte sami, je už vaše. A bude ve všech vzpomínkách.

Ve Švédsku jsem se naučila několik věcí. Jednou z nich je to, že když vás něco zajímá, tak se jednoduše zeptejte. Ať už se jedná o cokoliv.

Šeříkový vzduch. Již třetí jaro za sebou tento rok. Natočím film, kde hlavní postavou bude život.

Varpan sunset

Někdy není úplně od věci pozorovat život.

Katowice 19.4.2012

Smysl má pouze cesta

Chtěla bych vidět polární záři, ale tak daleko se asi člověk jen tak nedostane. Taky bych ráda měla aspoň na chvíli pocit, že jedno ze 100 000 jezer je jenom moje, a tvářila se přitom nanejvýš majetnicky. Ale podělila bych se, chtěl-li bys. Včera jsem četla něco o tom, že máme sklony závidět ptákům, když zůstávají jen na jednom místě a přitom mohou letět kamkoli se jim zachce. Nás přece také nic nedrží.

Někdy mám pocit, že když se obloha zatáhne, zpomalí se čas. Nebo jen jeho vnímání?

Když se člověk probudí v půli dubna a hned po ránu zakleje, znamená to, že první kolo výběrového řízení proběhlo na konci března.

Někdy stačí nedívat se pořád tolik na sebe. Uvědomit si, že nemusíme po sobě tolik chtít a že nemusíme toho tolik chtít ani od života. A místo toho se podívat třeba na nebe. Do slunce nebo do mraků. Všude jsme to my. Takoví, jací jsme, a takoví, jací budem. Nikdy ale ne přesně takoví, jací jsme byli včera.

Jsou věci, které jsem si dříve v určitých souvislostech představit nedokázala. Dnes je tomu jinak.

Život běží v kruzích...

Poselství doby

Média sice nemohou ovlivit to, co si myslíme, ale mohou ovlivnit to, nad čím přemýšlíme...

Dnes jsem si slíbila, že přestanu tolik přemýšlet a zbavím se všech domnělých pravd a očekávání, které jsem si vytvořila.

Přesně tak, jak to má být.
101.100.11111011100

Ze známých vůní se vám točí hlava. Dávno známé tvary a známá jména. Cítíte se bezpečně. Jemně pohladíte sametové květy. Ještě chvíli to potrvá. Pár dní a pár jasných nocí. A chvílemi se zastavte, aby čas ztratil na významu a vy pocítili neodbytnou blízkost.

Obraz je médium, médium je zpráva, obraz je zpráva.
Proč vytváříme tolik obrazů, které nedokážeme číst?

...aby věci měly smysl. První myšlenka nového dne.

To, co předcházelo mátovému čaji

Brzy budou kvést magnolie. V korunách stromů rozpačitě zpívají ptáci a v zahradách zpívají sebevědomí lidé. Už se sešeřilo a bylo vidět přes plot. Jen z jedné strany. Vzduch voněl a slyšela jsem jaro a všechny myšlenky. I ty tvoje. Pak mě napadlo, jestli víme všechno, co bychom měli vědět? Ano, usměju se, a jdu dál.

Jedny z nejkrásnějších okamžiků.

"Měl toho spousty k promýšlení a chtěl to všechno promýšlet co nejpomaleji, ale zároveň si přál, aby mu to došlo v příštích dvou hodinách. Čas ho vždycky fascinoval. Věděl, že mu nerozumí, ale zároven věděl, že všechno, čeho se vám dostane - všechno, co za něco stojí - jakékoli myšlenky - jakékoli pravdy - k vám přijde v jediném okamžiku. Můžete čekat donekonečna, pokud se vám chce, a nechat to tak, nebo můžete uvést věci do pohybu - pohybovat se směrem do času a s časem - začnete té myšlence pomáhat, a protože uvedete věci do pohybu a trochu tomu pomůžete, najednou je tu - čistá, jasná a v jediném okamžiku. Ale někde uvnitř musíte zůstat pomalí, abyste tomu, co přijde, poskytli místo, kde se to může zastavit. Musíte se pohybovat rychle a zároveň se nepohnout."

Tracyho tygr

Vzduch byl vším natolik naplněn, že bylo vidět, jak se vlní. Každým nádechem se otázky měnily v odpovědi a zbytek odvál vítr.

Vizuální doba

Spoustu věcí dnes dokážeme vyjádřit obrazem, ale ne už slovem. Jazyk máme k tomu, abychom mluvili; mluvili mezi sebou, v sobě a k sobě. Kam se poděla kultura slova?

Člověk miluje světlo. Obrazovky a monitory tak dnes představují náhražku krbu.

Kvete!

Amatér věří, že musí nejprve překonat svůj strach a až potom se může pustit do práce. Profesionál ví, že strach nemůže být nikdy překonán. Nemluví o své práci. On ji dělá.

Steven Pressfield, War of Art

Dnes mě přestalo bolet v krku.

Každý den vás překvapí úplně něco jiného, než jste čekali, že vás překvapí. A to je na tom to krásné.

Vyfoťte okamžik. Vyfoťte jej zepředu, zezadu nebo z profilu, ale stejně jej nezachytíte. Nepoznáte pak, jaké to skutečně bylo. Bylo to totiž stokrát jiné a lepší o tři. A když výsledek vydělíte sedmi, dostanete konstantu světa. Nikdy se však na ni nelze v ostatních výpočtech spolehnout.

Znovu

Nepřekročitelná hranice mravenců a světel
hmyzí reflektory ve větvích
klády pohledů poházené po škarpách
Vodorovné škrábance ostré vrypy hluboké zářezy
ty prastaré turistické značky
znovu ti řeknou:
kde byla země
kam sahaly mraky
kam větve
kde hnízdily slzy
kde nás přemlouvali k útěku

Z.Z. Nesnadnost

Dnes už je déšť téměř na spadnutí. Jednou budeme vnímat život jako obrovskou škálu možností. Hranice se však budou postupně stírat a všechny možnosti se stanou skutečnými.

Příběhy jsou světy samy pro sebe. Rádi se do nich vracíme, ale neměli bychom v nich zůstávat příliš dlouho. Skutečnost je mnohem krásnější.

To, co se odehrálo mezi prvním a druhým zázvorovým čajem

Bylo toho mnoho a vůbec nezáleží na tom, zda se jednalo o minuty či hodiny. Ono to bylo obojí, jen v jejich vlastním čase. Také vůbec nezáleží na tom, kde všude byli, kam šli a koho potkali a už vůbec ne na pořadí, v němž se to stalo. Veškerý svět byl jejich a oni byli celým světem. Chtěli si toho tolik říct a zároveň spolu dokázali mlčet. Jednou mu to všechno řekne. Až bude venku pršet a v potemnělé místnosti bude kulisou jen docela tichá hudba rádia.

Sami o sobě toho víme mnohem méně, než se nám zdá, že víme...

Není nic vznešeného na tom, být lepší než jiní lidé. Vznešenost je v tom, být lepší, než jsi byl sám včera.

Když má člověk na výběr ze dvou možností, vždycky je to ta třetí...

Usínám a z vedlejšího pokoje mi hraje nějaká neznámá jazzová melodie. Jen docela potichu. Tak, abych si ji mohla odnést do snu… Zatančíme si tam?

To, co předcházelo zázvorovému čaji

Sedíme uprostřed sálu. Je ticho. Druhá věta. S jejími prvními tóny se opět rozechvívá vzduch. Chvěje se i v nás, v těch, kteří pokradmu sledují, zda se druhý dívá. Ruce se nevědomky pohybují do rytmu a sem tam o sebe zavadí loktem. Jen lehký nechtěný dotek. Tak jemný, jako pavučina. Jakoby skoro ani nebyl a přitom je reálnější než cokoli jiného. Zatoulané myšlenky se pomalu vracejí k finální části. Pootevřeným oknem fouká dovnitř čerstvý vítr, závěs tančí do rytmu a vše se zdá být dokonalé. Tahle chvíle jednou skončí. Ticho a bouřlivý potlesk. Usmějeme se na sebe? Jednou jsem řekla něco, co bylo pravdou v danou chvíli. Teď bych to řekla jinak nebo neřekla vůbec.

Už jsem skoro zapomněla, jaké to je. Pustit si posté stejnou písničku. A chtít se smát a zároveň plakat.

Kdybych měla odvahu, napsala bych raději něco o tom, jak si vítr pohrával se závěsy koncertního sálu... a taky mnoho jiného.

Každý máme vedle sebe nějakého kouzelného člověka, který prozáří celý náš den. Třeba jen jednou větou, jedním úsměvem, vzkazem. Znamenáme ale i my totéž pro toho druhého?

Mysl je jako plný šálek čaje. Nejdříve jej musíme vyprázdnit, než do něj znovu nalijeme další myšlenky.

Všechny problémy, které každý z nás řeší a bude řešit v průběhu celého života, už byly vyřešeny. Člověk jen velice rychle zapomíná.

Možnost dávat lásku je to nejcennější, co od života můžeme dostat.

Procházky v předjaří. První teplé paprsky hřejí, vítr cuchá vlasy. A vše ostatní je napsáno na obloze.

Kdy naposledy jste měli pocit, že je všechno právě tak, jak má být?

Štěstí lze nalézt i hluboko v archivu. Posílám všem, kteří jej hledají.

Potkala jsem na ulici mladého muže. Na někoho čekal - na zádech krosnu a z druhé strany harmoniku. Asi z dlouhé chvíle začal hrát. Od té doby se usmívám.

Seděla na okraji skály, bosé nohy volně spuštěné dolů, ve vlasech teplý letní vánek. Pískovec hřál a slunce zapadalo. I okolní stromy se halily do červánků. Nebála se. To místo znala již dávno, ačkoli dnes sem přišla poprvé. Hluboko pod ní byl slyšet potok, vlastně docela malý potůček. Nikam nespěchal, jen líně plynul. Vytáhla z kapsy list bílého papíru a poskládala již po paměti malého ptáčka. Položila si jej na dlaň, chvíli se na něj dívala a s posledními paprsky jej pustila. Letěl volně. Věděl kam. A pak věděla i ona.

Z povídek vytržených z kontextu.

"Odpovědnost znamená schopnost odpovídat. Odpovídat na způsob, kterým jsme se rozhodli žít."

Illusions

Když je vám zima, zalezte si pod deku a přečtěte si nějakou pěknou knížku.

Noc uvádí ve stejnost to, co ve dne zdá se nám různé. Všechna mnohost jakoby ztratila tvar. Je to čas, který nám dává možnost hlubokého vhledu, ponoření se do podstaty věcí, nezlákáni vnější krásou, či ošklivostí...

Promluvy prostého člověka

V šálku čaje je velká dávka poezie a krása porozumění.

                                    Už dnes je mne víc

o noci, kdy budu bloudit kolem svého dna

a z té studny jak hvězdu, jež se třepí do běla,

vyhlížet zář tvých očí.

                                    Už dnes je mne víc

o hrůzu, s níž jednou lidé uvidí šílený negativ

svého díla.

Kdybys mi tenkrát řekl: "Láska je dar nad tvoje síly," nevěřila bych.

Jak mnoho jsme přestali naslouchat. Namísto toho jsme neúměrně dali přednost zraku a to vše vede k bezbřehé povrchnosti.


Z promluv prostého člověka.

…tvůj a můj život jsou úplně běžné příběhy a jen pro nás dva mohou být zajímavé.

Aut. MMXI

Tak málo mnohdy chybí ke zjištění, že se vlastně známe. S některými již dlouho.
A některé ani znát nemusíme, abychom věděli, jak moc s nimi máme společného.

Climb on sight.

Climb yourself!

Skrze obraz se odehrává lidské poznání. Avšak podíváme-li se na nějaké zobrazení/obraz, nejsme většinou schopni oddělit to, co skutečně vidíme, od toho, co známe a co si do zobrazení sami doplňujeme.

Vzhledem ke stále rostoucí zobrazovací technologii a množství digitálních obrazů jsme si zvykli na množství informací, které k nám skrze ně proudí. Vidíme kolem sebe stále více textu, více obrazů a vidíme to způsobem stále více povrchním. Na podrobnější zkoumání není čas.

Z úvodních slov.

Kdy naposledy jste byli natolik zaujati svou současnou činností, že jste zapomněli na čas?

"Jez, když jíš, pij, když piješ. Dojedl jsi? Tak si umyj misku.“

Všechno je móda, lidi jsou ovce, ty být nemusíš… DP

Disputace nad rozlitým mlékem.

Ať konáš cokoli, vždycky vyber věcí nemnoho, neboť mnohost rozptyluje, nemnohost soustřeďuje.

J.A.K.

Ačkoli nikam nespěcháte, neplánované zdržení vás může pěkně otrávit. To už nevydržíme být chvíli jen sami se sebou?

Čekání na volnou kolej...

Mějte hodně plánů. Pak je snazší alespoň jeden z nich zrealizovat.

See you in Falun...

Když spolu mluví dva lidé, cílem jednoho z nich je, aby zvolal: "Přesně vím, co chceš říct!"

vox quoque iam rauca est, inflataque colla tumescunt,
ipsaque dilatant patulos convicia rictus;
terga caput tangunt, colla intercepta videntur,
spina viret, venter, pars maxima corporis, albet, 
limosoque novae saliunt in gurgite ranae.

Kolik zde vidíme podobností...

Není nic horšího než chvíle, která dělí prázdné plátno od prvního tahu štětcem.

Ve skutečnosti nezáleží na tom, jak se rozhodnete. Každé rozhodnutí je správné – protože je vaše.

Nunc media Aenean secum per moenia ducit
Sidoniasque ostentat opes urbemque paratam,           
incipit effari mediaque in uoce resistit;
nunc eadem labente die conuiuia quaerit,
Iliacosque iterum demens audire labores
exposcit pendetque iterum narrantis ab ore.

P. VERGILI MARONIS AENEIDOS LIBER QVARTVS

Variace na Sudka.