Je hezké najít si své místo a být si jím jist. A cestou zpět nasadit 108 třešní.

Shakespearův sen po 416 letech

Svatojánská noc se leskla rosou, bylo jasno a zároveň nepředstavitelně temno. Všechny byliny čekaly, až si pro ně přijdeme. Věděly o nás - už dřív, než se mokré listy lepily na ruce a trny zachytávaly o kalhoty. A věděly toho mnohem víc.

"V jakémsi odlehlém koutě kosmu, třpytivě rozlitého v bezpočet slunečních systémů, byla jednou jedna hvězda, na níž chytrá zvířata vynalezla poznávání. Byla to nejhrdější a nejprolhanější minuta "dějin světa" - ale ne víc než pouhá minuta."

Nietzsche, O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním

Běžte do města a zpátky a nečekejte ani na jednom semaforu, vyhněte se jim. Na trhu kupte několik rajčat a jednu papriku a nechte se unášet vůní jahod. Možná se pak stane, že vás na nádvoří Nové radnice obejme úplně cizí člověk.

Poděkoval mi a odešel.

Dneska hodlám vydělat půl milionu švédských korun. Za to si koupím sad, kde vysadím 46 stromů. Z toho 18 trnek. Krávy a ovce ještě chvíli počkají.

Život je to, co se vám přihodí v momentě, kdy jste si plánovali úplně něco jiného.

"Vsadím se o nekonečno peněz, že to nikdo neviděl."

Nedokázala bych to napsat lépe - o tom, jak mi bylo krásně a hořce zároveň, když jsem maturovala. Cítím se jak brouk, opojen vůněmi lip, který se v nich schovává před deštěm. Už nikdy nic nenapíšu. Všem podstatným věcem budu jen naslouchat.

Proti proudu Svitavy

Sešla jsem z rušné stezky na úzkou lesní pěšinu, která téměř už ani nebyla vidět. Pomalu jsem stoupala, místy, kudy už dlouho nikdo nešel a kudy při větších deštích stéká voda dolů. Kopec byl přímý, na nic si nehrál a s každým dalším krokem se mi dostával pod kůži. Těsně pod vrcholem jsem si sundala boty, vyhrnula kalhoty až ke kolenům a pochopila, že jít bosky neznamená prostě jít, jít bosky znamená procházet a uvědomovat si každý pohyb a každý detail. Zpomalila jsem a poslouchala, jak to pod nohama šustí. Šlo se mi měkce; listy tvořily silnou vrstvu ještě od loňského podzimu a příjemně chladily do noh. Pokračovala jsem po hřebeni a bylo dusno. Takové dusno, až se zdálo, že ostré tóny ptačího zpěvu jej dokáží narušit. Myšlenky se mi toulaly, každá jiným směrem, a pak jsem si uvědomila, že jsem to zase já. S chybami, sny, nelogickými strachy a iluzemi o životě, které ale jednou přestanou být iluzemi a stanou se tak skutečnými, až to nebude hezké. Spadly první těžké kapky. Stále jsem to já. Sama se sebou a sama s celým světem. A kdykoliv příště budu mít mokré tričko jako dnes a deštěm zvlhlé prameny vlasů se mi budou lepit na tvář, vzpomenu si, jak jsem rozmlouvala s lesy a překračovala mravenčí stezky. Připomenu si, co znamená žít. Kdybych snad náhodou chtěla zapomenout.

 Litterae ad Domitium Apollinarem

Při procházkách renesančními zahradami se tají dech. Zahrada se zdá být o něco větší, než ve skutečnosti je, a své krásy odhaluje postupně. Procházíme první částí, která je rozdělena do přesných pravoúhlých květinových parterů s geometrickými vzory. Je jich osm a každý z nich tvoří jiný ornament. Žádný se neopakuje. Chtěla bych mít tak pozoruhodnou představivost, abych mohla vytvořit devátý, mistrovský kus. Mezi nimi jsou umístěny antické sochy velkých filosofů a básníků, kamenické části a fragmenty starých nápisů. SVB NOCTEM DIXERE VALE PARTIQUE DEDERE OSCULA QVISQVE SVAE NON PERVENIENTIA CONTRA. Ani Polyfilův sen nebyl tak pestrý. V terasovité zahradě sestupujeme o úroveň níž, do části obehnané pečlivě zastřiženými keři, jimž uprostřed vévodí fontána se sousoším Pyrama a Thisbé. "Invide paries, quid amantibus obstas?" Stěna jim padla k nohám a svolila dotknout se rty. "Oscula danda pateret". Míříme až úplně dolů, procházíme boskety s různými půdorysy a různými významy. Slunce zde nemá takovou sílu, listy stromů tiše šustí a písek na zemi příjemně chladí. Jdeme bosky, abychom byli všemu co nejblíže. Tohle jsi mi kdysi prozradil. Dlouhou úzkou treláží pokrytou popínavými rostlinami a růžemi konečně projdeme do tajné zahrady, giardina segreta. Jeden růžový květ utrhneš, tak abych to neviděla. Nemá trny a dáváš mi jej jemně do vlasů. Usměju se a vezmu tě za ruku, tak jak sis přál už dávno. Poblíž vstupu je umístěna socha Diany z Efezu - Dia natura. Střeží partery s léčivými a bylinnými rostlinami. Rozemneš rozmarýn mezi prsty a přivoníš si. Jsme tu sami a vše dokonale odráží gravitas, utilitas i venustas. Raffael by to nedokázal vymyslet lépe, ani kdyby měl v rukou skutečné plány Neronových zahrad. Jsme totiž v zahradě Pliniově a až jednou bude psát svému příteli Domitiu Apollinarovi, zmíní se o nás dvou, kterým se zimostráz poklonil a své paže stočil do podob našich jmen.