Vánoční umění

Stojím uprostřed parku a na druhou stranu červeného vánočního papíru zachytávám nápady z vláken, které se zrovna rozmotaly z toho velkého zacuckovaného klubka. Prší. Černá fixa se rozmazává a vznikají lavírované mapy.

Letošní listopad je pošmourný. Listí už popadalo, ale brouzdat se jím nedá, protože kdoví proč už ho odklidili. A sníh taky v nedohlednu. Zbývá tedy jedniné. Uvařit si čaj a sednout si k oknu. A dívat se, jak prší.

Mám ráda květiny, zvláště teď, když je venku mlhavo a pošmourno. Čím barevnější, tím lépe.

Potřebuju koupit koženku. Ušít z ní tašku. Zjistit, kolik zlomím jehel.

Vezu se na vlně koktejlu barvy skořice. Mysl bystří. Prsty píšou. Nesnáším to a přesto se toho nedokážu vzdát.

Dnes ráno jsem čekala, až vyjde slunce, ale z domu jsem vyšla první já.

Dovolenkový víkend

Pojďme si tyto dva dny užít. Každý po svém. Tak, ať jsme k nedělnímu večeru všichni spokojeni!

Poslední módní trendy

Pokud už se teda bavíme o organizaci volného času, měli bychom si konečně pořídit toho bytového havrana! Byli bychom na něj patřičně hrdí a taky přísní, ale jednou týdně bychom mu povolili být na noc pryč, aby si taky užil a mohl se vrátit až ráno.

Změny

Pan a paní U. Ne já, ne ty. My.

Včera!

Zítra!

Tak ještě dva dny a začne ta pravá životní legrace! A mimo jiné začnu nosit na krku perly a koupím si pořádnou rtěnku a letní klobouček. Protože teď se to už bude hodit.

Cestou na Tahiti

Zítra to bude další rok, nicméně pomalu se vkrádá pocit, že se vše odehrává v prostoru, nikoli v čase.

Středa třináctého

Dnes by to bylo víc než jen pět věcí, za které jsem vděčná.

Mezi létem a podzimem

Až moc dobře vím, jak je tahle krása vrcholného léta prchavá, jak rychle odejde, jak se dokáže proměnit v uvadlý podzim. Chci to všechno uchovat a vzít si to s sebou pro zimu, pro budoucí dny i léta, pro stáří. Plnými doušky nasávám, chci nejen vidět, chci také ochutnat všechno, co mi toto období nabízí. A tak den co den chodím s tužkou v ruce a snažím se zachytit co nejvíc z toho mizícího bohatství. Večer se pak vracím unavená, velmi unavená, a po shlédnutí mé práce jsem pak jen zklamaná, jak málo jsem dokázala postřehnout a jak málo z toho uchovám. Čtu pak knihy, v nichž to všechno je a obě roviny vnímání se slévají do jedné. Je letní večer, ale tento večer prožil někdo jiný před více než šedesáti lety. Večeřím a sedím při tom v poněkud ponurém pokoji, brzy budu muset svítit už před sedmou a záhy ještě dřív, a zanedlouho si člověk na tmu a mlhu, chladno a zimu zvykne a sotva už bude vědět, jak byl svět po kratičkoudobu prozářený a dokonalý. A tak píšu a snažím se pojmenovat všechny ty prchavé okamžiky. Ale tím se ničeho nedosáhne, stejně jako se ničeho moc nedosáhne kreslením a malováním, přemítáním a povídáním. Je to jen někde hluboko v nás a vysoko nad námi.

Kdy naposledy jste si koupili troje šaty v jeden den?

Minulost - přítomnost - budoucnost

Neexistuje jedna objektivní verze minulosti. Avšak kritéria toho, co je relevantní a objektivní, se v čase mění. Takže i když se třeba minulost nemění, její konstrukce ano. Nejde o to, zda si pamatuji svou minulost či nikoli, ale spíš o to, kterou minulost si budu pamatovat a kterou minulost budu považovat za vhodnou k tomu, aby byla vypravována nahlas. Znovu a znovu si opakujme: „Nikdy nezapomeňme!“ Ovšem vztah mezi zapomenutým a nevysloveným je křehký.

Pssst!

 

Asi stárnu, pohodlním, odmítám dlouhé cesty vlakem a tahání velkých báglů... Zjistila jsem to dneska, tak zatím jen tak mezi náma...

Dvě deci Santorini

[11. 7.] Zavařuješ meruňky a ze dvou sklenic máš najednou devět. V peci hoří pecky, topíme už hodinu a je ti horko jenom proto, že máš černé triko. Včera jsme vařili marmeládu celý večer. Uprostřed léta je lepší topit uhlím než dřevem, voda pak rychleji vře. [12. 7.] V sedm ráno jdu do lesa. Není tam vůbec nic. Jen voda a její proměna. Mech vydechuje, stromy vdechují, listy se líbají na dobré ráno. Na Díbři je ještě rosa, pomalu se ohřívá vzduch. Potkáváme šelmu na řetězu a hrozí nám, že půjde s námi. Večer posedíme pod ořechem, holubi už spí, každý na svém trámu, sklenice se plní Héraklovou krví a ještě dnes naše rty voní po třešních a vanilce. [13. 7.] Pojí nás chuť po životě a touha rozluštit hádanku červencového západu slunce. letos jsme se ponořili do třetihorního oceánu. V podmořských pláních se v proudu povalují ježci bez bodlin a barevné majáky navádějí lodě. Cestou narazíte na mnoho bludných kamenů, které se objevují podle toho, jestli jdete sami nebo ve dvou. Poznali jsme se ale už s Pastýřem, Mnichem i starou Babou. Tak teď už víme, kam plout.

Prázdno v hlavě

Od zítřka až do pondělí nechci vidět ani slyšet jediný mobil, notebook, tablet ani nic třeba jen vzdáleně podobného. Vidím to na jehličí v lese, borůvky, zavařování, marmelády, menhiry, barokní rybníky, staré mlýny, rozbité dlaždice, kytičky třezalek, koblížky a kakao.

Včera jsem sklízela sléz čtyřikrát. Dnes jen jednou. Prší.

Maliny na Jahodiskách

-----------ššššš-----ššš------tiše sedíš------------slyšíš-------------padat po prosvítajících paprscích lesní prach------------ach----------jak tě hladí--------dívej--------jak jsi malý--------nepatrný-----------v údolí jezevčích nor-----------v korunách stromů----------starých--------svraskalých---------našich-----------našich malých--------oázách klidu--------a jdem------dál-------------jdu sama--------bez trička-------bez bot----------jdeš sám--------stejným tempem--------stejným směrem--------jdem----------------------------

Poučení: Dvě srdce tvoří jednoho člověka a dvě maliny je lepší sníst naráz.

Cesta na Jávu a na Díbeř

Ani nevím, kdy se to stalo, ale je to tak. Léto v plném proudu. Všechny plány se roztekly mezi prsty, cítím, že další studii až do září nenapíšu, výpisky nezpracuju, dokumenty nepročtu. Chvíli mi bude trvat, než se s tím srovnám. Dám si eskymo na Obilním trhu a otevírám absurdního Biebla.

"Jak já jsem miloval Ceylon! A jak já jsem miloval Celebes, Sumatru, Borneo a všechny ty ostrovy dole. Byla to velká a barbarská láska. Maminka koupila jeden banán a dítě snědlo celou Jávu."

Obálku navrhoval František Tichý, to jde poznat na první pohled. Je to jedna z věcí, které mne poslední dobou těší. Dobrá kniha a dobrá obálka. Nic víc, nic míň. Některým situacím sice nerozumím, ale nemusí mě v podstatě až tak zajímat. Každý bojujem se svým a po svým.

Pomalu se taky chystám na Peruc. Letos potřetí. Letí to. Vrším hromádky a přemýšlím, proč toho vlastně tolik potřebuju. Nepotřebuju. Těším se Díbeř a procházku lesem. Třeba tam budou ještě ty staré dlaždice z kamen, jestli ano, letos si je vezmu. Cestou natrháme diviznu malokvětou, pokocháme se pohledem na skoro barokní statek a porozhlédnem se, jestli náhodou někde nezůstaly poslední dvě borůvky. Pro tebe a pro mě.

Kdo může říct, že kdy měl k večeři lososa a koblihy?

Tak trochu se obávám, že jsem se dnešním dnem ponořila do letní nálady.

Lelkovat, lelkovat, lelkovat...

Pobyt v časové bublině

[13.6.] Ráno. Je ti 33 a pořezal ses nožem. Oběd na farmě. Už sis někdy takhle důvěrně popovídal s oslem? U Hofrů si dáš pak ještě buchtu a voňavé kafe. Fouká, ale slunce má sílu. Kde se tu jen berou ty švédské domky? Slavit budeme tři dny! [14.6.] Staříci otvírají dveře přesně v šest hodin ráno, ale vzhůru byli určitě už od půl čtvrté. Do koupelny potřebují chodit v intervalu deseti minut po dobu dvou až tří hodin. Nesmíme se tedy na ně zlobit, když se z jejich pokoje ozývají znepokojivá slova. -- Cestou lesem pak potkáme červeného mužíka. Průběžně se ztrácí a opět vynořuje z hlubin jehličí a propletených kořenů. Co od nás chce? -- Dnešní den trval alespoň rok. Ocitli jsme se v jedné z mnoha časových bublin a život má zde zase sílu. Večer to oslavíme. Opět za řekou. [15.6.] Vyfotíme několik aktů na vrcholu Čtyř palic. Ještě okolo Březin a podívat se na Trnku. -- Jsme zase tady, v Brně... Sakra, co tady ještě děláme??...

Vyberme si nějaký papír. Ne kvůli té paní, ale kvůli sobě.

Všechno se zdálo být v pořádku, ale tak nějak přichází pocit, že balancujeme na hranici absurdity. V kolotoči nesmyslných aktivit hledáme cestu ven tím, že ho ještě víc roztáčíme. Ať jsme venku co nejdřív... A přitom - pojďme radši do lesa, k vodě. - Buďme chvíli sami sebou, sami se sebou. - Chceš mi něco říct? - Povídej, poslouchám tě. - Sedněme si na louku a smějme se chvíli - jako děti, bavme se - jako partneři, a vnímejme se - jako lidé, kteří spolu strávili celý jeden život, možná i dva, tři. Třeba pak přijde chvíle, kdy si uvědomíme, že je vše tak, jak má být.

A tak si žijeme paralelní životy, ve kterých to vlastně ani nejsme my.

Beltine

Dnes je Beltine, oslavme jej, jak se patří!

https://www.youtube.com/watch?v=7_sPqL60az8

Ve volném sledu

Tři témata k rozhovoru

A bouřkové mraky

Pod jedním deštníkem u řeky

Pod jedním mostem

Který vlastně ani mostem není

A na jedné cestě životem

Poutník na dohled

Žvýkačky z automatu

Uvolněný rukopis

A jedna tíživá otázka stran reklam

Bylo to období jepic

2002/3

Nyní končí

Končí?

Vybrali jsme jinak

Lépe

S podvědomou nápovědou 

Už můžeme začít

Nebo vlastně pokračovat

V tom co jsme začali

...

Je to tady...

Dnes začala pstruhová sezóna. V šest hodin ráno!

A tak to pomalu ubíhá...

[10.4.] Hezky prší. Koupila jsem si keramické květináče a přesadila pár bylin. Tahle činnost mě uklidňuje. Taky jsem vytvořila své první makro a věřím, že dlouhodobému programování v jazyce VBA se vyhnu. [11.4.] S Pepou jsme vše domluvili a tak nějak zjistili, že je v podstatě statisticky nepravděpodobné, že bych kdy mohla dostat Dějiny užitého umění nebo mandlovou tyčinku. O to víc si toho vážím. Dvě deci pálavy a sýrové tyčinky. Ať žije hédonismus! [13.4.] Jsem ráda za to, že ses pustil do pletení velkého koše na houby. Malý by nám rozhodně nestačil. [14.4.] Při ranní procházce bylo moc hezky. Už se zatáhlo. Napíšu ještě pár poznámek a začnu se těšit na společný víkend.

Některé věci přišly letos nějak rychle. Tyhle stromy nad rybníkem třeba obvykle kvetou až kolem dvanáctého dubna. Možná je to ale v rámci vesmírných zásad vyváženo právě absencí několika odpovědí na otázky, které jsem v poslední době položila. Pak si tak říkám, že bychom vlastně měli víc mluvit a víc se ptát. A taky se mít víc rádi a smát se, víc psát a malovat a tak obecně. Víc žít.

Asi takhle: Pokud se podaří odstranit jednu chybu, objeví se ihned dvě další a mnohem závažnější než chyba právě odstraněná.

Včera mě čekalo večer takové překvapení, že si to nikdo neumí představit!

Jo, některé věci mě vážně štvou. Ale to jarní počasí...

Cestou domů

To si tak jdete nočními ulicemi a najednou máte pocit, že vaše kroky zní celým vesmírem!

Tak jsem dnes byla nakupovat hmoždinky a vruty. Poprvé je to vždycky nejtěžší, příště už to bude legrace.