Mezi létem a podzimem

Až moc dobře vím, jak je tahle krása vrcholného léta prchavá, jak rychle odejde, jak se dokáže proměnit v uvadlý podzim. Chci to všechno uchovat a vzít si to s sebou pro zimu, pro budoucí dny i léta, pro stáří. Plnými doušky nasávám, chci nejen vidět, chci také ochutnat všechno, co mi toto období nabízí. A tak den co den chodím s tužkou v ruce a snažím se zachytit co nejvíc z toho mizícího bohatství. Večer se pak vracím unavená, velmi unavená, a po shlédnutí mé práce jsem pak jen zklamaná, jak málo jsem dokázala postřehnout a jak málo z toho uchovám. Čtu pak knihy, v nichž to všechno je a obě roviny vnímání se slévají do jedné. Je letní večer, ale tento večer prožil někdo jiný před více než šedesáti lety. Večeřím a sedím při tom v poněkud ponurém pokoji, brzy budu muset svítit už před sedmou a záhy ještě dřív, a zanedlouho si člověk na tmu a mlhu, chladno a zimu zvykne a sotva už bude vědět, jak byl svět po kratičkoudobu prozářený a dokonalý. A tak píšu a snažím se pojmenovat všechny ty prchavé okamžiky. Ale tím se ničeho nedosáhne, stejně jako se ničeho moc nedosáhne kreslením a malováním, přemítáním a povídáním. Je to jen někde hluboko v nás a vysoko nad námi.