Tak teď už nám opravdu nic nechybí. Ani červený nůž.

Je to číslo 49! Ve výjimečných případech 50.

Podzimní výlet, který přinesl vše ostatní, jen ne to, za čím jsme jeli. Brouzdáme se listím na nevelkém náměstí a smějeme se naježeným zvířatům z větví. Chvíli posedíme v pozdním odpoledním slunci, povídáme si o důležitých věcech a možná i o těch nedůležitých. Jen v kostele a na hřbitově už bylo zavřeno, ale mlhavé rybníky se spoustou ryb nám to vynahradily. Jaké by to bylo, vracet se v tuhle dobu domů a říkat si, jaký to byl krásný den... A pak přijde přesně ten pocit, kdy člověk neví, jestli má být veselý nebo smutný.

O podzimu

Je tady po roce znovu. Se svými chladnými rány a šedivými podvečery, kdy lze těžko rozpoznat, zda padá mlha nebo jen mží. Listy i sny jsou stále barevnější, modrozelení jezevci hážou pomeranče a maskulinní kaštanový panáček kontrastuje s bílým parapetem. A přece jen něco bledne. Něco jako schopnost popisovat a zapamatovat si situace a myšlenky, které se zdají být důležité. V poslední době téměř žádnou z nich nedokážu předat ani jakkoli uchovat v paměti nebo na papíře. A tak povětšinou významně mlčím. Protože jsem vědomě zapomněla, co všechno jsem prožila. Možná budu potřebovat celý život, než si znovu na všechno vzpomenu, protože tohle poznání je tiché. Tohle poznání asi nejsou příběhy, které by se vyprávěly jako pohádky. Musíte se jimi sami prokousat a znovu si je promyslet. Znovu je prožít.