Všechno se zdálo být v pořádku, ale tak nějak přichází pocit, že balancujeme na hranici absurdity. V kolotoči nesmyslných aktivit hledáme cestu ven tím, že ho ještě víc roztáčíme. Ať jsme venku co nejdřív... A přitom - pojďme radši do lesa, k vodě. - Buďme chvíli sami sebou, sami se sebou. - Chceš mi něco říct? - Povídej, poslouchám tě. - Sedněme si na louku a smějme se chvíli - jako děti, bavme se - jako partneři, a vnímejme se - jako lidé, kteří spolu strávili celý jeden život, možná i dva, tři. Třeba pak přijde chvíle, kdy si uvědomíme, že je vše tak, jak má být.
