Am Ende und am Anfang

[23.2.] Charakter měst určuje, spíše než historická architektura skloubená s modernou, několik pomyslných směrů a cest, na jejichž průsečíku se střetávají lidé. Dnes jsem žádné takové místo nenašla, když jsem bloudila od kostela ke kostelu a vyhýbala se sněhovým vločkám a Ampelmannům. [24.2.] Ještě aby tam byl Warhol... "Už jsem tak zoufalý, že maluju polívky a banány." Byl tam. [25.2.] Stojím na schodech na dvorku a dívám se na zamlženou oblohu. Mrzne. Nohy mi těžknou a mluvím o všem, co mě zrovna napadne. Bylo to přesně tady a teď. Ve vzpomínkách navždy tehdy a tam. Brána zůstane vždycky otevřená pro ty, kdo mají klíč. [27.2.] Es ist Kunst die richtige Leute zu treffen. V krbu hoří oheň a přikládám ještě pár polínek dřeva. Nevím jaké, ale hezky voní. Vitrážemi ve starých oknech prosvítá desítky let staré slunce a na oprýskaných zdech visí pavučiny zčernalé od sazí. Má to svoji atmosféru, která někdy v dubnu nebo v květnu zmizí. [28.2.] Mission accomplished. Je čas vrátit se domů.

Das Mädchen am Rhein Ufer

[14.2.] Některé věci zapadnou do života tak, že se s nimi sžijete, jakoby byly odjakživa vaše vlastní. V okně nočního vlaku vidím odraz sama sebe stejně jako odrazy všech ostatních. Dnes se mi zdál sen, ve kterém jsem vyprávěla svůj skutečný včerejší sen, kde  jsem usnula a zdál se mi sen. Teď jen přemýšlím, která realita je ta pravá. [15.2.] Spousta  nových jmen a cizích lidí, kteří jsou mi v něčem blízcí. Říkám si, kolik toho nakecají stovky kilometrů od domova. Prý se ozvou. Vím, že ne, ale v tu chvíli to všichni myslíme smrtelně vážně. [16.2.] L´amour, merci, je t´aime. Čokoládové pralinky a jahodové košíčky nelze nemilovat. Hned pod Notre-Dame s výhledem na hrázděné domky piju své první francouzské kafe a snažím se posbírat zážitky posledních dní. Tohle mám ráda. Myšlenky plují vzduchem a všechny jsou stejně důležité a zároveň zcela zbytečné. Obdivuju Rohanův palác a průhledy do dvora a všechny okenice, které mě přenášejí daleko na jih. [17.2.] Když se stmívá v Basileji, mění se keře a stromy v obličeje a listy v žáby. Vzduchem voní večerní Rýn a pár starých vzpomínek z dětství. Zpívají ptáci a blíží se švýcarské jaro. Ten okamžik trval asi deset minut. Bylo to deset minut mezi koncem dne a začátkem noci. Krmím kachny u břehu cizí řečí a sbírám rýnské kameny, které později seskládám do únorové mozaiky. Nikdy jsem se necítila tak hrozně a krásně zároveň. Ve všech ohledech jako Picassův obraz Das Mädchen am Seine-Ufer nach Courbet. Nikde nic a v podstatě se tam už nic dalšího nevejde. Až bude obálka celá popsaná, nalepím na ni známku a pošlu zpět. Kam, to nevím. [18.2.] "Kurva, kdybych tak věděl, kam vede ta cesta." Večer, až ve vzpomínkách roztaje všechen sníh, si dám dva šluky z jedné balené cigarety. Už jsem to zase zapomněla. [19.2.] Z ploché země se vynořují podivné kopce, které mi připomínají Čínu, a pár hodin se marně hledám na mapě. Frankfurt am Main. Holubi si to vykračujou po špinavé nádražní dlažbě. Je mi kurevská zima. Promočené boty s dírou nejsou na cestování v zimě nic moc. [20.2.] Někdy není na dlouhé uvažování čas a všechny prožitky musíme zpracovat teprve až získají v kontextu dalších událostí svůj význam.

Dnes mám před sebou 1129 km plus deset minut cesty šalinou. Aneb proč jezdit přes přeponu, když tu máme dvě odvěsny.

Práce na diplomové práci

Miluju brněnské knihovny: Hledáme - nezvěstné. Skoro mi tam chybí ten vykřičník a několik posměšně omluvných vět v poznámkách pod čarou.

Připomínají mi křížovou cestu, tyhle večerní procházky se zastávkami na nejdůležitějších místech. Jsou tam, všechny ty lavičky a ulice a náměstí velkých rozhodnutí, o nichž není třeba psát. Všechny jsou na stejném místě, jen trochu zestárly. Pod Hradem, třetí z kraje, vedle sv. Tomáše, ta uprostřed s výhledem na rektorát, kostel u Michala se všemi barokními sochami, průchod Novou radnicí, bože, tady už jsem byla tolikrát. Výloha ve starožitnictví je napůl prázdná, zašlé stříbrné brože a přívěsky, které si tak ráda prohlížím, na noc sklidili, zůstali jen cínoví panáčci a pár dalších figurek bez domova. Hned vedle to voní čajem. Po točitých schodech dolů sejdete jen jednou, pak vás tenhle svět pohltí a vyplivne až za několik hodin. Dnes ne. Už je pozdě. V ruce držím korálky, které mají den ode dne větší cenu a v hlavě mi jako film probíhají všechny možné scénáře života. Největší blbost je dostat strach. To se pak těžko hnete z místa a ještě hůř se rozhodujete, kam jít dál. Jednou si koupím pravé perly a budu přesně vědět, co znamená každá z nich.

Vždy je lepší se podělit

Je pátek večer. Piju pivo z plechovky a čekám, kdy to přijde. Kódované vzkazy letí vzduchem napříč Evropou a je úplně jedno, jestli je to sedm set kilometrů nebo dvacet metrů do vedlejšího bytu. Děje se to jenom v naší hlavě a je tak trochu k smíchu, že už nám nestačí jedna realita, sdílená v jednom místě. Někdy je pak málo i těch několik miliard individuálních světů, v nichž se snažíme každý nějak žít. Ale jak jsme je vytvořili, ptám se, když jsme k nim nedostali návod? Pomalu mi to teplá a vůbec je to nějak bez chuti. Asi jsme se dnes minuli, takže to zkusím zase zítra nebo jindy s nějakým jiným pivem.