Ať člověk přijde do jakékoliv nové země nebo nového kraje, přinese si tam vnitřní obrazy, zvyky a nevědomé odrazy vzešlé z jeho dávné minulosti, které způsobí, že tu zemi bude vidět jinak, než jaká ve skutečnosti je. Tyto vnitřní obrazy jsou součástí kořenů, které nikdo neodnese. Jsou v nás a jsou s námi spjaty.  Přesto se však nezmění nic na tom, že pokud budeme chtít mluvit a naučíme se naslouchat, bude nám země s velitelskou naléhavostí diktovat. To, co někde hluboko víme už všichni.

O krajině a skromnosti

"Všichni jsme husiti. Nemáme rádi mocnou církev, velké stavby a bohaté lidi... Výškové budovy - to je hra na to, kdo je větší a mocnější; je v nich něco, co tady u nás neradi přijímáme - jistá sociální dravost, chuť vítězit a získávat."

Václav Cílek, Krajiny vnitřní a vnější, s. 71.

V tomto meruňkovém sadu, který zde určitě byl i před stovkami let, museli odpočívat husité, když se chystali dobýt Hazmburk. Nedaleko roste i řepík, agrimonia eupatoria, jímž léčili raněné, a třezalka pro neklidné vůdce.

Přijmout a mít rád.

αγαπω και αποδέχονται

Musím víc psát. O mužích a o ženách a o psech. I o tom pánovi, který tak rád vybírá schránky. Naberu si cihel do kapes, za pár let se budou hodit. A pořádně zavřu, kdyby se náhodou zachtělo dovnitř někomu cizímu, kdo se neprotáhne vysklenými dveřmi.

Děkuji Vám za inspiraci, pane z Hazmburku.

Vzpomínky na Středohoří

Borůvkový džem, borůvkový kompot, borůvkové prsty - a modré rty. Pršelo a lilo a bylo tak hezky. V Klobukách stojí Pastýř uprostřed pole. Při západu slunce vypadá trochu opuštěně, ale obklopují jej tisíce vzpomínek. Kolik lidí se už u něj asi zastavilo, pro kolik lidí byl důležitým. Lecha jsme nechali v Polsku a z pozůstatku vulkanického jádra z třetihor bylo vidět na blížící se bouřku. Hazmburk pokořen Libertou, husité si budou muset ještě chvíli počkat. V Evaňi bylo zeleno, ale přesto se našli tací, kterým to nevadilo. A až se za dalších tisíc let půjdu poklonit Oldřichovu dubu, rozroste se natolik, že bude pít ze samého pramene studánky své lásky Boženy.

Čertikus v pašovických Kopanicích.

Nedlouho před klekáním

Obilí pomalu zlátne a na stráních se vrší kupky sena, nad nimiž poletuje šest čápů. Ve vzduchu to voní uplynulým dnem i suchou trávou - jsem uprostřed léta. To tady jsou kořeny tvrdohlavých povah i divokých srdcí, tady jsou louky pokryté všelikým býlím, z nichž v zimě budu vařit čaj. V parném dni však přinesu chladivou vodu z jedné z devatera studánek, které ještě musím najít. Ponořím do ní pár mátových lístků a pak počkám, než se rozezní zvony.