2013: co bylo a nezáleží na pořadí

- zasnoubili jsme se

- vylezli na Sněžku
- fotili na Prakticu

- dokončila jsem školu

- nastoupila na doktorát

- odstěhovala se z Úvozu

- nastěhovala kousek vedle

- byla na několika pohovorech

- na třech promocích

- na Rujáně

- dostala své první mimořádné stipendium

- první půlúvazkovou výplatu

- první stravenky

- koupila si kolo a běžecké boty

- pár knih

- společně jsme koupili naše první křeslo

- a skleněné misky, z nichž jsem už jednu rozbila

- stáčeli jsme mošt

- sbírali trnky

- lipový květ

- houbičky v lese

- snídali v trávě

- začala jsem šít

- ušila jsem si svou první sukni

- první potahy na poštář

- opletla demižony a půllitry

- rozšířila sortiment sbíraných bylin a vyráběných mastí

- vyhodila spoustu krámů ze skříně

- utřídila deníkové poznámky

- poznala několik opravdu dobrých lidí

- uvědomila si, jak chci žít

 

A pak mám někdy pocit, že se vůbec nic neděje... Příští rok vytěsním ještě tu špetku strachu, která mi brání v rozletu. Pak už mě nikdo neudrží!

Silné emoce v konstruktivní mřížce

[1.12.] V podstatě to všechno začalo výstupem na Sněžku, nebo taky mnohem dříve. Kdy jste naposledy procházeli prvního prosince ulicí rozkvetlých sakur? V briliantovém brusu se odráží poslední zbytky ozvěny z kaple. "... mě... mě... mě... mě..." A na konci slábnoucí otazník. Přičemž nejkrásnější jsou na tom ty dlouhé rána s výlety po brněnských čtvrtích, o nichž bych nikdy neřekla, že se dají najít. [2.12.] Už týden kácejí plané trnky a keře černého bezu a taky spravují plot. Odhalili utajenou betonovou zídku, kolem níž roky procházely davy lidí bez povšimnutí a kde jsme my začátkem jara sedávali s vychlazeným pivem a mluvili o exkluzivitě života. Nevyžádaná zpráva pro všechny. A hlavně pro mou osobu. [3.12.] Cesty k umění v průběhu doby postupně ztrácím a zase nově nalézám. Sem tam se vynoří zapamatovatelný okamžik někde dole v potemnělém údolí, v němž se line takřka neslyšitelná píšťalová melodie Greensleeves. Z podzimní sklizně ochutnám jen pár šálků darjeelingu s meruňkovým nádechem a dřevěným dozvukem v chuti a pak se pohodlně usadím mezi nebeskými polštáři. V prostoru mezi šestnáctým a posledním božským nebem pak vznikne podobizna, která svou podstatou odpovídá časové smyčce, v níž se všichni tak trochu nacházíme. [4.12.] Zdává se mi o vás sen. V červeném opojení s kouskem pomeranče sledujem několik posledních let. A Funkeho fotografická konstrukce drží padající emoce.

Fyzikální romantika

Děkuji! Ještě nikdo pro mě dosud neexponoval v elektronovém litografu a následně nerekonstruoval obraz zakódovaný v kryptogramu, připraveném v tenké vrstvě rezistu PMMA 35k.

Stále se k tomu vracím. Je to již dávno, kdy jsem listovala touto knihou a hledala odpovědi na náhodných stranách. Vždy jsem našla přesně to, co jsem potřebovala. A tak se pokouším zastavit cykličnost a vystoupit z kruhu.

Přijde chvíle a ty nevyslovíš, co bys rád řekl, neboť je tu i jiné slovo, které chceš zachovat, které chceš také říci, a tyto dvě pravdy ti začnou klást odpor.

Tak teď už nám opravdu nic nechybí. Ani červený nůž.

Je to číslo 49! Ve výjimečných případech 50.

Podzimní výlet, který přinesl vše ostatní, jen ne to, za čím jsme jeli. Brouzdáme se listím na nevelkém náměstí a smějeme se naježeným zvířatům z větví. Chvíli posedíme v pozdním odpoledním slunci, povídáme si o důležitých věcech a možná i o těch nedůležitých. Jen v kostele a na hřbitově už bylo zavřeno, ale mlhavé rybníky se spoustou ryb nám to vynahradily. Jaké by to bylo, vracet se v tuhle dobu domů a říkat si, jaký to byl krásný den... A pak přijde přesně ten pocit, kdy člověk neví, jestli má být veselý nebo smutný.

O podzimu

Je tady po roce znovu. Se svými chladnými rány a šedivými podvečery, kdy lze těžko rozpoznat, zda padá mlha nebo jen mží. Listy i sny jsou stále barevnější, modrozelení jezevci hážou pomeranče a maskulinní kaštanový panáček kontrastuje s bílým parapetem. A přece jen něco bledne. Něco jako schopnost popisovat a zapamatovat si situace a myšlenky, které se zdají být důležité. V poslední době téměř žádnou z nich nedokážu předat ani jakkoli uchovat v paměti nebo na papíře. A tak povětšinou významně mlčím. Protože jsem vědomě zapomněla, co všechno jsem prožila. Možná budu potřebovat celý život, než si znovu na všechno vzpomenu, protože tohle poznání je tiché. Tohle poznání asi nejsou příběhy, které by se vyprávěly jako pohádky. Musíte se jimi sami prokousat a znovu si je promyslet. Znovu je prožít.

Když nevíš, tak se zeptej.

Jak říká klasik, buďme rádi, že je naše maminka vcelku obyčejná mistrová. Kdyby byla třeba řeznice, mohlo by to být mnohem horší...

For you and for the book...

Sherali pochází z Kazachstánu a Irina z Ekvádoru. Společně bydlí v Turecku, které je ve své podstatě bezpečná země. Tento týden cestují vlakem po střední Evropě. Praha, Bratislava, Vídeň, Budapešť. Taková setkání mají své kouzlo, protože se navzájem neznáte a víte, že si můžete vymyslet sebevětší příběh a ve svém důsledku to bude úplně jedno. Protože je jen malá pravděpodobnost, že se ještě někdy v životě uvidíte. Nakonec se ale stejně rozhodnete říkat vše tak, jak to doopravdy je, neboť ten pocit sdílené a mnohdy surové pravdy je neskutečně osvobozující.

Praha -- Brno, 3.2.2013

Každý rok takhle začátkem září mám pocit dalšího začátku. Nové vůně, nové nápady, nové odhodlání, nové cesty. V žádné jiné roční době to není tak intenzivní. Trochu mám strach, že brzy přijde zase zima a všechnu sílu mi vezme, ale o to víc budu tvořit, dokud to ještě jde...

Někdy mě tak napadne, že některé myšlenky, které mi prolítnou hlavou, by si zasloužily zapsat, zapamatovat, předat dál. Jedna taková ke mně přišla včera. Nevím už, jestli to bylo mezi záplavou barev, papírových struktur a promyšlených kompozic nebo o něco později. Vlastně už ani nevím, co přesně to bylo. Ale jedno vím jistě. Důvěrně známé vůně uklidní vevnitř - jakoby vše odjakživa existovalo nezávisle na čase a v čase. Známé obrazy vám poskytnou prostor, v němž se cítíte bezpečně. A stejně tak lidé, kteří vás inspirují.

"Jednou budeme spát na prasečích štětinkách."

Pitíňan

Upřímně nenávidím suchary!

Vzpomínky na léto

bazén pro dva

frankovka s nugátem

létat s ptáky

toteny a řebříček

poslední perseidy

jedno velké přání

okurkové pivo se zázvorem

melounová zmrzlina

...a každý den vám ukusuje kus života.

Ukryto pod hladinou

Jednoho dne to přišlo

a pomalu zaplnilo

skleněné vázy,

neobydlené pokoje,

vzduchové bubliny v podmořských skalách

a srdce všech,

kde zbylo ještě trochu místa.

A pak to najednou zmizelo

a zůstal jen pocit,

že každý den je vyplněn

zprvu cizím vzduchem,

který někde hluboko poznává každý,

kdo má odvahu

se opravdu nadechnout.

Modrá voda

V parném dni padají vrstvy prachu na palce v sandálech a přes husté smrkové lesy nelze se prodrat k lomu. Cesta, kde místo hlíny leží písek, a kde slunce sežehlo poslední květ, vede k prameni, který se vzdaluje každým dalším krokem. A pak člověk pochopí, proč se mluví o živé vodě. Jako dvě vážky se zakloněnou hlavou splýváme s mraky a křídla se rosí třpytivým popraškem. Letíme pryč a pokaždé jinam, a stejně nás to vždy svede stejným směrem. Směrem, kde když zhasne světlo na chodbě i v celé ulici a v celém kraji, stane se jediným bodem dramaticky fialová obloha a pár plamínků na protějším kopci.

Tak jsem zase o den starší.

- kdy jsem opletla svůj první demižon
- kdy jsem namíchala heřmánkovou mast se včelím voskem
- kdy jsem skládala klubíčka bavlnek do průhledné sklenice
- a kdy jsem si uvědomila, že takhle žít je strašně silné

Jedno kafe a malinová sušenka

Dnes mám chuť ušít tisíc pytlíků na levanduli, obejmout strom a vysadit semínka ze švédské šišky.

Zpovědi letních večerů

[23.6.] Probudila jsem se ze snu, jehož realita byla pravdivá snad jen v minulém životě. A pak už nikdy. Jen této noci. Jako motýl, který bloudí svými magickými zahradami, na křídlech otisky dávných a svého času bezbřehých lásek. Víří vzduch a jeho lehoučké koncové spirály se stáčejí do písmen tvořících jména, na která jsme ze samého zvyku chtěli již dávno zapomenout. [12.7.] Sedím a koukám do záhonu petržele. A je mi smutno z toho, co mělo přijít a nepřišlo. Nevím co a nevím proč. Jen to tu prostě není a nikdy nebude. Zato  je zde spousta jiného, co nikdo nečekal a co má sílu vytrhnout srdce, když na to přijde. [13.7.] Severočeská krajina je jiná. I západy jsou jiné, slunce má intenzitu jakou mívá u nás na podzim. Vzpomněla jsem si na své věty před deseti lety. Ptám se, a kde jsem teď? [14.7.] Mám modré nehty od borůvek a velké plány, kterým bych měla věřit, ale u nichž čas od času na vteřinu váhám. A pak chci pryč nebo hluboce proniknout. Do míst, která nejsou vyznačena na mapách ani se o nich nikde nemluví. Do míst, kde vám běhá mráz po celém těle a od úst jde sotva viditelná pára. Kde prochází čas oběma směry a tráva roste tak rychle, jak rychle kdo cítí, že stárne. [15.7.] Uvědomujem si, že ta krajina dýchá jinak. A na večerní vyjížďce u pole se zlátnoucím obilím dýcháme s ní. A vidíme ty krátery, mezi nimiž probíhají dinosauři a další šupinatí ještěři. [20.7.] Za měsíc mi bude čtyřiadvacet. Ráda pozoruju vlastní stín v dlouhém zapadajícím slunci, mnu si meduňku mezi prsty jako kdysi dávno, když mi bylo osm, a nechvám její štiplavě citronovou vůni pronikat až ke konečkům prstů na nohách. Známé vůně ve mně vyvolávají jistotu a určitou důvěru v život. [23.7.] "Prostor a tíseň doléhají na srdce touž vahou. Stejně nesnesitelnou tíseň, s níž ruku v ruce jde neodolatelná přitažlivost, v nás v jistých chvílích vyvolává láska, velké dílo, rozhodný čin, převratná myšlenka. Slastnou úzkost z bytí, lahodnou blízkost nebezpečí, jehož jméno neznáme, znamená tedy žít?... Vždycky mi připadalo, že žiji na širém moří, ohrožen, uprostřed nebetyčného štěstí."

Jednou to přijde a pak pochopím nebo splynu.

Jedna z nejhezčích věcí na létě. A ještě marmelády!

V pokoji je teď šero, příjemné šero, které pomalu zahaluje veškerou úzkost dnešního dne i úzkost celého světa.

Dnes jsem si sama sobě připadala cizí.

Několik rad takhle koncem týdne

Když se Vám chce brečet, zamkněte se v koupelně. Na zahájení příjemně uvolněné konverzace jsou nejlepšími tématy: pěstování hlívy úsřičné, výhodný nákup toaletního papíru, brněnské ohně, fotoaparáty s pixely až do p*dele, případně vzrušující vzhled buchet na pekáči. A když byste se náhodou v těchhle vedrech styděli chodit jen tak ve spodním prádle, je nejlepší zavřít se v černých boxerkách do špajzu a předstírat nesmírně náročnou činnost.

Krásný rozpačitý víkend všem!

Domácí práce

Ženské se dívají na televizi, já u toho budu pít pivo.

"Miláčku, klidně budu žehlit i tvoje věci, ale vždycky tě pošlu se džbánkem."

Sv. Antonínek

renesanční sochařství, Kameny domova, výstavy, které v Topičově saloně nikdy neproběhly, vzpomínka na první společnou Klajdu, 12ti hvězdičková Metaxa, 18. narozeniny, višňový tabák, Kolonáda oplatky, puchýře z loňských žabek a všichni mí nejmilejší přátelé.

Těším se, až začnu zachraňovat poslední zbytky zdravého rozumu.

Bezejmenné večery

Dnes jsem chtěla počkat sama na sebe, až v myšlenkách srovnám krok se svým tepem, a tak jsem se opřela o zábradlí a dívala se, jak se večerní světlo rozlévá po brněnských vilách. Tenhle pohled se mi vryl do paměti už hodně dávno. Snad to bylo ten první rok, kdy byl ještě čas, ale chybělo to správné místo. Anebo možná loni takhle koncem jara, kdy vychlazené pivo stihlo zteplat dřív, než jsem vysvětlila svůj postoj k životu. Tenkrát byla v nás ještě naděje. Ale po těch pěti letech stejných panoramat a prochozených cest zůstaly jen zbytky iluzí, jejichž hodnota poroste den ze dne, a až přijde čas, podělím se s nimi s někým hodně blízkým, aby věděl, jak mě zastavit. Protože dnes, dnes jsem si zase utekla.

Letní měsíce

Letos by podle původního kalendáře měly být dva července. Příští rok by to mohly být dva srpny, které svými nespornými kvalitami předčí i kdejaký kvetoucí duben.

Co jsem v poslední době nepochopila...

- moment, kdy se z českého jara z ničeho nic stalo skotské léto
- lidi, co dobrovolně večeří na místech, kam ostatní chodí pozdě večer a brzy z rána venčit své psy
- jednu nejmenovanou slečnu
- svého spolubydlícího, který rád vytváří kultivary různých barev a vůní
- sama sebe, proč vždycky tak vyměknu a všechno vydezinfikuju
- Blanku Poláčkovou, která byla schopna na 23. týden v roce uveřejnit recept "Co dům dal"
- důvod, proč se ty mšice pořád vracej

Darjeeling ke snídani

V podstatě se máme teď strašně dobře. Máme se rádi a nic nám nechybí, kromě červeného nože.

Co má smysl

...chov ovcí, pěstování zeleniny, výchova dětí a pohádky. Vše ostatní je prázdná filosofie.

Semper a Springer kroutí hlavou

Je mi líto všech pozitivistů 2. poloviny 19. století, kteří se snažili vydělit umění z esteticko-filosofického systému a vytvořit samostatný obor. Co by asi řekli tomu, kam se ubírá umění se všemi svými konceptuálními a designovými principy dnes...

Neznámí umělci

... moudra a vzkazy na chodnících a fasádách domů mají často mnohem větší pravdivostní hodnotu než oficiální galerijní umění.

Obrazy beze jmen

Oprava prohlášení

Nebudu to řešit.

Myšleno vážně

Chci žít pravidelný a spořádaný život, abych mohla být divoká a nespoutaná ve svém díle.

Takové jedno letošní jaro

Barva letošního jara není zelená, je hluboká a vysoká.

Slova směřují daleko na sever...

...kde jsem loni touhle dobou šla na ryby a chutnala švédské brusinky.

A tak obecně v poslední době všichni čekáme...

...až rozkvetou magnolie, objeví se další Václavovo poselství a my si plně uvědomíme, co nejcennějšího na tom životě vlastně máme a nechceme ztratit.

Rotundy a karnery

Byly to jedny z těch okamžiků, kdy nezáleží na tom, zda se podobný odehrál včera nebo před dvěma lety. Země byla po tolika měsících konečně vonět jarem a první déšť hladil po vlasech. Bylo to naposled? Už se smráká a mokrá střecha karneru se leskne v západu slunce. Tahá mě to za srdce. Díváme se přes kostelní zeď každý jiným směrem a myslíme na podobné věci. Všichni ostatní poslouchají výklad šíleného faráře, stojí metr dva nad ossariem a hledají otvory, které byly zazděny již před pár stoletími. Všiml si vůbec někdo, jak jsou hned vedle úhledně vysázené sady? Chtěla bych projít všemi těmi zdmi a najít schodiště vedoucí do dob dávno minulých. Schodiště, jehož obrysy viděl tehdy Dostál nebo Líbal, ale po nich už nikdo jiný.

Jaro je tady 

Bláhovkáři konečně vyrazili se svými půllitry před hospodu.

Nechám si zdát, až se setmí a písmena se uvolní ze své konstruktivní mřížky, o dlouhé rovné čáře, kterou jsem viděla v synchronizaci japonských bubeníků.

Zobáčková rozhodnutí

Někdy si říkám, jestli jsme to opravdu my, kdo v noci potkáváme stromy s dlouhými pažemi a procházíme stovkami zamčených dveří s klíči z druhé strany. Kdo chováme v kleci pět ptáčků, z nichž jeden je králík nebo se chlubíme psem, zavřeným v berušce od sirek. Občas se k nám donese vyprávění z těchto světů, o nichž si nikdo netroufne tvrdit, že neexistují. Je to jeho příběh, který je stejně reálný jako dnešní den. Na nádraží se na něj otočil starý pán v otrhaných šatech, - nebo spíš hadrech, a povídá: "Jste celý promoklý, nechcete havrana na zahřátí? Ti se třemi zobáčky jsou levnější než ti se dvěma a ti se dvěma zase než ti s jedním." Příště si taky koupím jednoho zuboženého havrana a odletím na něm do lesa plného povídajících si jahod. A až se mě bude zase někdo snažit dohonit, odzbrojím ho stejnou otázkou.

 Vzpomínky na šílenství

Na jedné straně formátu necelé Á šestky mi stojí poznámka o neodkladném pocitu, že něco musím. Byl to pocit spojený s chutí višně, který se náhle objevil a stejně tak odešel. Bez vysvětlení. Uprostřed dýmových kruhů pálíš listy na okraji svíčky a v časové smyčce hledáš hranici šílenství. Možná jsi ji našel, ale vše se ztratí ve vůni chleba a panáku absinthu. Místo dekorativního brouka vložím příště do hranaté flašky malého fénixe, který právě vyletěl ze svého čtyřměsíčního popela. Balancujem na hraně za zvuku gramofonové desky, divoce tančíme, - a z druhé strany stojí kadmium žluté střední, okr světlý, zem zelená česká a běloba zinková. Dobrou noc všem.

Naivně jsem si myslela, že by vzadu mohl být jmenný rejstřík. Nebyl. A tak jsem s odevzdáním prolistovala 1100 stran jednu po druhé a hledala ono konkrétní jméno.

Odpoledne s karafiátem

Dnes máme za sebou první jarní déšť. Seděli jsme tiše a poslouchali, jak dopadají kapky jedna za druhou, jen to trochu rušil zvuk stěračů. Cesta pomalu ubíhala a vůbec nám nevadilo, že nedržíme hrnek čaje a v pozadí nehraje španělské rádio. Důležité bylo, že jsme se dívali jak prší přes jedno sklo a mířili stejným směrem.

Smysl má pouze cesta

[1.3.] Není to daleko, pěšky by to trvalo asi deset dní. V přístavu pomalu zapadá slunce a já zkouším, jestli mě ty kry udrží. Křupe to pod nohama, ale čert to vem. Mořský vzduch a to všechno kolem to dokonale vyváží a přenese mě zase kousek dál. Z vedlejšího přístavu odjíždí trajekt do Švédska. Nikdy nemělo nic větší smysl, než být tady a teď. [2.3.] Dnes se mi plní můj další sen. Naprosto chápu Friedrichovo nadšení i drama, s nímž se potýkal. Nad hlavou mi lítají rackové a v prstech drolím kousek křídy. Potřebovala bych se úplně zastavit, ale něco mi v tom brání. Takže jen pozoruju, jak na pobřeží lidé místo kamínků hledají jantary a zkamenělé červy. A cestou zpátky objevím tolik známých míst, na nichž jsem nikdy nebyla, ale přece je mám v paměti. Ještě jednou se otočit a slíbit si, že to nebylo naposled. [3.3.] Myslela jsem, že vše je jen fantazie, ale Eldena skutečně kdysi existovala v plné kráse a před dvě stě lety měla ještě kus své atmosféry. Dnes je tomu jinak, přesto však lze některé rysy ještě rozpoznat. V hlavě mi víří spousta obrazů, myšlenek a rozhovorů, když jedu po naprosto prázdné dálnici u Berlína. Zapadající slunce prosvítá mezi stromy a já vím úplně jistě, kde zrovna jsem a kam směřuju.

Am Ende und am Anfang

[23.2.] Charakter měst určuje, spíše než historická architektura skloubená s modernou, několik pomyslných směrů a cest, na jejichž průsečíku se střetávají lidé. Dnes jsem žádné takové místo nenašla, když jsem bloudila od kostela ke kostelu a vyhýbala se sněhovým vločkám a Ampelmannům. [24.2.] Ještě aby tam byl Warhol... "Už jsem tak zoufalý, že maluju polívky a banány." Byl tam. [25.2.] Stojím na schodech na dvorku a dívám se na zamlženou oblohu. Mrzne. Nohy mi těžknou a mluvím o všem, co mě zrovna napadne. Bylo to přesně tady a teď. Ve vzpomínkách navždy tehdy a tam. Brána zůstane vždycky otevřená pro ty, kdo mají klíč. [27.2.] Es ist Kunst die richtige Leute zu treffen. V krbu hoří oheň a přikládám ještě pár polínek dřeva. Nevím jaké, ale hezky voní. Vitrážemi ve starých oknech prosvítá desítky let staré slunce a na oprýskaných zdech visí pavučiny zčernalé od sazí. Má to svoji atmosféru, která někdy v dubnu nebo v květnu zmizí. [28.2.] Mission accomplished. Je čas vrátit se domů.

Das Mädchen am Rhein Ufer

[14.2.] Některé věci zapadnou do života tak, že se s nimi sžijete, jakoby byly odjakživa vaše vlastní. V okně nočního vlaku vidím odraz sama sebe stejně jako odrazy všech ostatních. Dnes se mi zdál sen, ve kterém jsem vyprávěla svůj skutečný včerejší sen, kde  jsem usnula a zdál se mi sen. Teď jen přemýšlím, která realita je ta pravá. [15.2.] Spousta  nových jmen a cizích lidí, kteří jsou mi v něčem blízcí. Říkám si, kolik toho nakecají stovky kilometrů od domova. Prý se ozvou. Vím, že ne, ale v tu chvíli to všichni myslíme smrtelně vážně. [16.2.] L´amour, merci, je t´aime. Čokoládové pralinky a jahodové košíčky nelze nemilovat. Hned pod Notre-Dame s výhledem na hrázděné domky piju své první francouzské kafe a snažím se posbírat zážitky posledních dní. Tohle mám ráda. Myšlenky plují vzduchem a všechny jsou stejně důležité a zároveň zcela zbytečné. Obdivuju Rohanův palác a průhledy do dvora a všechny okenice, které mě přenášejí daleko na jih. [17.2.] Když se stmívá v Basileji, mění se keře a stromy v obličeje a listy v žáby. Vzduchem voní večerní Rýn a pár starých vzpomínek z dětství. Zpívají ptáci a blíží se švýcarské jaro. Ten okamžik trval asi deset minut. Bylo to deset minut mezi koncem dne a začátkem noci. Krmím kachny u břehu cizí řečí a sbírám rýnské kameny, které později seskládám do únorové mozaiky. Nikdy jsem se necítila tak hrozně a krásně zároveň. Ve všech ohledech jako Picassův obraz Das Mädchen am Seine-Ufer nach Courbet. Nikde nic a v podstatě se tam už nic dalšího nevejde. Až bude obálka celá popsaná, nalepím na ni známku a pošlu zpět. Kam, to nevím. [18.2.] "Kurva, kdybych tak věděl, kam vede ta cesta." Večer, až ve vzpomínkách roztaje všechen sníh, si dám dva šluky z jedné balené cigarety. Už jsem to zase zapomněla. [19.2.] Z ploché země se vynořují podivné kopce, které mi připomínají Čínu, a pár hodin se marně hledám na mapě. Frankfurt am Main. Holubi si to vykračujou po špinavé nádražní dlažbě. Je mi kurevská zima. Promočené boty s dírou nejsou na cestování v zimě nic moc. [20.2.] Někdy není na dlouhé uvažování čas a všechny prožitky musíme zpracovat teprve až získají v kontextu dalších událostí svůj význam.

Dnes mám před sebou 1129 km plus deset minut cesty šalinou. Aneb proč jezdit přes přeponu, když tu máme dvě odvěsny.

Práce na diplomové práci

Miluju brněnské knihovny: Hledáme - nezvěstné. Skoro mi tam chybí ten vykřičník a několik posměšně omluvných vět v poznámkách pod čarou.

Připomínají mi křížovou cestu, tyhle večerní procházky se zastávkami na nejdůležitějších místech. Jsou tam, všechny ty lavičky a ulice a náměstí velkých rozhodnutí, o nichž není třeba psát. Všechny jsou na stejném místě, jen trochu zestárly. Pod Hradem, třetí z kraje, vedle sv. Tomáše, ta uprostřed s výhledem na rektorát, kostel u Michala se všemi barokními sochami, průchod Novou radnicí, bože, tady už jsem byla tolikrát. Výloha ve starožitnictví je napůl prázdná, zašlé stříbrné brože a přívěsky, které si tak ráda prohlížím, na noc sklidili, zůstali jen cínoví panáčci a pár dalších figurek bez domova. Hned vedle to voní čajem. Po točitých schodech dolů sejdete jen jednou, pak vás tenhle svět pohltí a vyplivne až za několik hodin. Dnes ne. Už je pozdě. V ruce držím korálky, které mají den ode dne větší cenu a v hlavě mi jako film probíhají všechny možné scénáře života. Největší blbost je dostat strach. To se pak těžko hnete z místa a ještě hůř se rozhodujete, kam jít dál. Jednou si koupím pravé perly a budu přesně vědět, co znamená každá z nich.

Vždy je lepší se podělit

Je pátek večer. Piju pivo z plechovky a čekám, kdy to přijde. Kódované vzkazy letí vzduchem napříč Evropou a je úplně jedno, jestli je to sedm set kilometrů nebo dvacet metrů do vedlejšího bytu. Děje se to jenom v naší hlavě a je tak trochu k smíchu, že už nám nestačí jedna realita, sdílená v jednom místě. Někdy je pak málo i těch několik miliard individuálních světů, v nichž se snažíme každý nějak žít. Ale jak jsme je vytvořili, ptám se, když jsme k nim nedostali návod? Pomalu mi to teplá a vůbec je to nějak bez chuti. Asi jsme se dnes minuli, takže to zkusím zase zítra nebo jindy s nějakým jiným pivem.

O tom se nemluví, to se žije.

[31.12.2012] Zákopčie: Příští rok vyrazíme na skály!

Jednou budu vyprávět o všech svých cestách, na nichž jsem trhala zvonky u kolejí a sedávala s neznámými lidmi na rozpadlých kamenných zídkách, jak jsem se přela o profil románského okna a o pravoúhlé oblouky ve westwerku moravského romaniku. Nikdy mi na tom nezáleželo víc. A najednou už to nebyli cizí lidé, už se otiskli do společných vzpomínek, které tiše čekaly, až se přítomnost vyčerpá.

Takové zídky u kostela bývají klidné. Je z nich hezký výhled na nevelké domky nemalých příběhů, se čtyřmi okny  a jedněmi dveřmi uprostřed. Mám tyhle domky ráda, hlavně kvůli těm starým jabloním a hrušním, z nichž vyzařuje nepopsatelný klid. Zídky, na nichž jsem sedávala, by mohly mluvit o tolika slepých cestách, jimž by nestačila sebedelší nit k vlastnímu nalezení. Mluvily by o tom, jak se kdy lidé minuli. Kdysi dávno, napříč různými životy. O tom, co všechno spolu prožili a co už nikdy nestihli. Všechno to tam je, pokud se budete ptát. Stačí jen pootočit ten správný kámen a naučit se číst v pískovcových mapách. Dovolit se poznat a být poznán. Občas se najdou věci, kterým nerozumím, ale které jsou mi zároveň někde uvnitř blízké. Kamenné zídky jsou jednou z nich. Tenkrát u těch kolejí rostly taky šeříky a pár pampelišek. Všechno to vonělo ve vzduchu a tvořilo nezapomenutelné okamžiky opojné radosti a svobody. Takovou svobodu už nikdy nezažiju, protože byla a je vlastní pouze oněm několika místům, v nichž se čas pohybuje oběma směry. Možná to ale nejsou místa, která nás mění, možná jsme to my, kdo poskytujeme prostor sami sobě. Jen jsme trochu jiní, než obvykle. A stejně tak jinak vnímáme člověka, který nás na cestách doprovází. Přestane záležet na tom, čeho jsme se doteď tolik drželi a co jsme měli. Některé věci nemají vysvětlení, proto trochu zpomalme a vychutnávejme každý krok.

Všechno dopadne tak, jak dopadnout má, protože na tom je založený svět.

Báseň včerejšího večera

Iris, iridis, neutrum

Čteš na stovky a tisíce kilometrů pohádky, které obletí zeměkouli a přistanou slovo za slovem v mých uších. Jsou to pohádky, jejichž pravý význam je mi skryt a jen občas se ve mně zaleskne střípek poznání, který však zmizí stejně rychle, jako se objevil. Usínáme každý někde jinde, přesto však vstáváme spolu. Včera jsem vzbudila já tebe, dnes ty mě. Zanedlouho spát vůbec nepůjdeme a necháme se unášet v proudu podivného vypravování o kosatci, jenž vede k opravdovému domovu.

To, co každý buddhista už dávno dobře ví, my teprve pracně objevujeme

Jednou za čas si prohlédnu vlastní stůl, skříně, police i obsah šuplíku a mám pocit, jako by mi nic z toho nepatřilo. Nesnáším tyhle blbosti z cest nebo porcelánový a plyšový dárky od lidí, kteří vás vůbec neznaj. Je mi na nic ze všech těch designových dekorací bez účelu, který jen zabíraj místo nebo jsou plný prachu. Stejně si někdy nedokážu pomoct a zvítězí ten majetnický chtíč, který rád hromadí a třídí a pak šílí z toho, že už to není kam dát. Potřebuju nutně několik věcí vyhodit a udělat průvan v tomhle vydýchaným světě. Jenže naše sentimentalita nás nutí shromažďovat předměty, které nám mají pomoci žít. Nebo aspoň připomenout, že jsme žili. K čertu s ní! Sláva minimalismu.

Karamelky v horkém kafi

[6.1.] Dávno jsem se smířila s tím, že nedokážu pochopit všechno, co mi zkřízí cestu, a naučila jsem se nechat některý věci plavat. Usnadňuje to život. [7.1.] Vždycky se těším domů, když někam jedu. Doma věci dávají větší smysl. Cítím se pevnější v kramflecích. Odtud se dají věci jen těžko ovlivnit. Zbývá jenom ta hromada otázek a hledání odpovědí na nesprávných místech. Doma není čas na přemýšlení. Vždycky je co řešit a co připravovat. Tady vás semele nechuť a lenost, kterou vás nakazí jak zdejší lidi, tak prostředí. [8.1.] Chtěla bych chodit bosky. Přijde mi to osvobozující. Světýlka na Skype jedno po druhým hasnou a já tady zůstávám sama na svojí straně Evropy. Budu si muset počkat na ráno, než se zase otevře tenhle prostor a já se budu moci zase na chvíli vložit do běhu událostí. [9.1.] Někdy mám pocit, že některý věci přeci jen dávají smysl. Většinou je to však ten chvilkový záblesk v mozku, který spojí věci, který jsme si nemohli dát pořád dohromady. Tělem to cukne a najednou rozumíte věcem, který pro vás byly do tý chvíle nepochopitelný. A pak je to zase pryč. Jako když dostanete od někoho přes hubu zrovna když to nejmíň čekáte. Zůstane jen ten pocit, že víte něco víc. Jen nevíte přesně co. Kdybych kouřila, zapálila bych si cigáro a vyšla ven jen tak v županu a dívala se na hvězdy. Počkám, až se planeta trochu otočí a já se objevím na mapě kousek vedle. Tam, kde je mé místo už dlouho.

National-Schriften aus Britischen Inseln, 7. Jh.

Prof. Klein: Es ist ganz einfach. Herr Fischer.
Herr Fischer: Es sieht wie Tolkiens Handschrift...

Am Ende des Seminars...
Die erste Zeile machen wir nächste Stunde.

Při odpoledním popíjení lehce fermentovaného Wen Shan Bao Zhongu si člověk hned vzpomene na knihu o čaji ze zářivé dynastie Ming. Čaj je vhodné pít:

- když nemáme nic na práci
- když nás i poezie nudí
- když jsou naše myšlenky chaotické a popletené
- když klepeme do taktu při poslechu zpěváků
- když hudba umlkne
- když žijeme v ústraní
- když si užíváme zábav vzdělanců
- při povídání dlouho do noci
- jestliže studujeme za slunečného dne
- ve svatební ložnici
- chceme-li zdržet vybrané hosty
- přijímáme-li vzdělance nebo hezké dívky
- při návětěvě přátel, kteří se vrátili z dlouhých cest
- za skvostného počasí
- když se nebe zatáhne
- když pozorujeme lodi plovoucí kanály
- mezi stromy a bambusy
- když se rozvíjejí květy a ptáci začínají zpívat
- za horkých dnů u rybníčku s lotosy
- při pálení vonných tyčinek v nádvoří
- po odchodu opilých hostů
- když nejmladší děti jsou venku
- při návštěvě odlehlých chrámů
- při rozjímání u pramenů a malebných skal