Mezi létem a podzimem

Až moc dobře vím, jak je tahle krása vrcholného léta prchavá, jak rychle odejde, jak se dokáže proměnit v uvadlý podzim. Chci to všechno uchovat a vzít si to s sebou pro zimu, pro budoucí dny i léta, pro stáří. Plnými doušky nasávám, chci nejen vidět, chci také ochutnat všechno, co mi toto období nabízí. A tak den co den chodím s tužkou v ruce a snažím se zachytit co nejvíc z toho mizícího bohatství. Večer se pak vracím unavená, velmi unavená, a po shlédnutí mé práce jsem pak jen zklamaná, jak málo jsem dokázala postřehnout a jak málo z toho uchovám. Čtu pak knihy, v nichž to všechno je a obě roviny vnímání se slévají do jedné. Je letní večer, ale tento večer prožil někdo jiný před více než šedesáti lety. Večeřím a sedím při tom v poněkud ponurém pokoji, brzy budu muset svítit už před sedmou a záhy ještě dřív, a zanedlouho si člověk na tmu a mlhu, chladno a zimu zvykne a sotva už bude vědět, jak byl svět po kratičkoudobu prozářený a dokonalý. A tak píšu a snažím se pojmenovat všechny ty prchavé okamžiky. Ale tím se ničeho nedosáhne, stejně jako se ničeho moc nedosáhne kreslením a malováním, přemítáním a povídáním. Je to jen někde hluboko v nás a vysoko nad námi.

Kdy naposledy jste si koupili troje šaty v jeden den?

Minulost - přítomnost - budoucnost

Neexistuje jedna objektivní verze minulosti. Avšak kritéria toho, co je relevantní a objektivní, se v čase mění. Takže i když se třeba minulost nemění, její konstrukce ano. Nejde o to, zda si pamatuji svou minulost či nikoli, ale spíš o to, kterou minulost si budu pamatovat a kterou minulost budu považovat za vhodnou k tomu, aby byla vypravována nahlas. Znovu a znovu si opakujme: „Nikdy nezapomeňme!“ Ovšem vztah mezi zapomenutým a nevysloveným je křehký.

Pssst!

 

Asi stárnu, pohodlním, odmítám dlouhé cesty vlakem a tahání velkých báglů... Zjistila jsem to dneska, tak zatím jen tak mezi náma...

Dvě deci Santorini

[11. 7.] Zavařuješ meruňky a ze dvou sklenic máš najednou devět. V peci hoří pecky, topíme už hodinu a je ti horko jenom proto, že máš černé triko. Včera jsme vařili marmeládu celý večer. Uprostřed léta je lepší topit uhlím než dřevem, voda pak rychleji vře. [12. 7.] V sedm ráno jdu do lesa. Není tam vůbec nic. Jen voda a její proměna. Mech vydechuje, stromy vdechují, listy se líbají na dobré ráno. Na Díbři je ještě rosa, pomalu se ohřívá vzduch. Potkáváme šelmu na řetězu a hrozí nám, že půjde s námi. Večer posedíme pod ořechem, holubi už spí, každý na svém trámu, sklenice se plní Héraklovou krví a ještě dnes naše rty voní po třešních a vanilce. [13. 7.] Pojí nás chuť po životě a touha rozluštit hádanku červencového západu slunce. letos jsme se ponořili do třetihorního oceánu. V podmořských pláních se v proudu povalují ježci bez bodlin a barevné majáky navádějí lodě. Cestou narazíte na mnoho bludných kamenů, které se objevují podle toho, jestli jdete sami nebo ve dvou. Poznali jsme se ale už s Pastýřem, Mnichem i starou Babou. Tak teď už víme, kam plout.

Prázdno v hlavě

Od zítřka až do pondělí nechci vidět ani slyšet jediný mobil, notebook, tablet ani nic třeba jen vzdáleně podobného. Vidím to na jehličí v lese, borůvky, zavařování, marmelády, menhiry, barokní rybníky, staré mlýny, rozbité dlaždice, kytičky třezalek, koblížky a kakao.

Včera jsem sklízela sléz čtyřikrát. Dnes jen jednou. Prší.

Maliny na Jahodiskách

-----------ššššš-----ššš------tiše sedíš------------slyšíš-------------padat po prosvítajících paprscích lesní prach------------ach----------jak tě hladí--------dívej--------jak jsi malý--------nepatrný-----------v údolí jezevčích nor-----------v korunách stromů----------starých--------svraskalých---------našich-----------našich malých--------oázách klidu--------a jdem------dál-------------jdu sama--------bez trička-------bez bot----------jdeš sám--------stejným tempem--------stejným směrem--------jdem----------------------------

Poučení: Dvě srdce tvoří jednoho člověka a dvě maliny je lepší sníst naráz.

Cesta na Jávu a na Díbeř

Ani nevím, kdy se to stalo, ale je to tak. Léto v plném proudu. Všechny plány se roztekly mezi prsty, cítím, že další studii až do září nenapíšu, výpisky nezpracuju, dokumenty nepročtu. Chvíli mi bude trvat, než se s tím srovnám. Dám si eskymo na Obilním trhu a otevírám absurdního Biebla.

"Jak já jsem miloval Ceylon! A jak já jsem miloval Celebes, Sumatru, Borneo a všechny ty ostrovy dole. Byla to velká a barbarská láska. Maminka koupila jeden banán a dítě snědlo celou Jávu."

Obálku navrhoval František Tichý, to jde poznat na první pohled. Je to jedna z věcí, které mne poslední dobou těší. Dobrá kniha a dobrá obálka. Nic víc, nic míň. Některým situacím sice nerozumím, ale nemusí mě v podstatě až tak zajímat. Každý bojujem se svým a po svým.

Pomalu se taky chystám na Peruc. Letos potřetí. Letí to. Vrším hromádky a přemýšlím, proč toho vlastně tolik potřebuju. Nepotřebuju. Těším se Díbeř a procházku lesem. Třeba tam budou ještě ty staré dlaždice z kamen, jestli ano, letos si je vezmu. Cestou natrháme diviznu malokvětou, pokocháme se pohledem na skoro barokní statek a porozhlédnem se, jestli náhodou někde nezůstaly poslední dvě borůvky. Pro tebe a pro mě.

Kdo může říct, že kdy měl k večeři lososa a koblihy?