Odhalení

Dnes jsem měla takovou radost, že jsem vyjedla všechny oblíbené plněné trubičky ve skoro půlkilovém balení vaflí a zapila je kávou s mlékem, i když všude říkám, že kafe nepiju. Není to pravda, občas si chodívám přivonět ke Franck Jubilarna, které jsem si koupila v Chorvatsku. A pak si ho potají uvařím, protože tak krásně voní.

Nevím proč, ale mám pocit, že dneska bude moc hezký večer.

Obrazy mají moc dojmout, informací však sdělují velmi málo: protože lidé si je vykládají různě, jejich význam nikdy není jednoznačný. V nejlepším případě se dá říci, že vyvolávají v naší paměti informace, které jsme vstřebali jiným způsobem - slovně a prostřednictvím zkušenosti. Obrazivé umění někdy slouží jako mnemotechnická pomůcka, ale má jen omezenou schopnost uchovávat nebo předávat informace.

Trvalo mi celý den, než jsem zjistila, že onu jednu větu vložím už na stranu 6, nikoli na stranu 24. Dnes to byl kus práce, zítra za odměnu volno.

Velké příběhy mají malé konce

Týden a půl před adventem, město plné baňek. Ještě je brzy na strom, říkám si, i na svařák v kelímku. Jen když je co kupovat. Kdo nad tím vůbec přemýšlí? Hned vedle na zastávce postávají studenti a pijou pivo v plechovce. Pro dobrou náladu se ještě dusí v oblaku trávy. Na zastávce, kde to páchne močí. Bude to spíš ten starý chlap, co se tam zrovna pochcal. Všichni jsou mu tak maximálně někde a vlastně možná ani neví, kde je on sám. Nemějte strach, k tomu máte daleko. Ale jak moc vlastně? Asi tak jako když se kolem nóbl kavárny proplíží ve večerním šeru tlustý potkan a vleze rozbitým oknem do sklepa. Tohle je život, tak proč se nesmát.

Zemřel další člověk, kterého jsem znala a žeprý to beru s humorem. A jak jinak se to dá brát, když... 

Jen si občas vzpomeňme, že někde něco bylo.

Skoro až k Veveří

Byli jsme na procházce u přehrady. Šli jsme rychle, takže mi bylo teplo, ale přesto jsem se tě držela. Vždycky hřeješ. Byl hezký podzimní den, i když tady se už týden válí mlha při zemi. Bože, ať už je jaro. Vyprávím ti o všech mých snech, i o tom, co se mi zdálo včera. A usmíváš se, protože tyhle sny se mi většinou nezdají. Hážeme žabky do vody, měl jsi jich sedm. Vždycky ti je počítám, i když o tom nevíš. Říkám si, kde se to všechno vzalo. Jak může placatý kámen skákat po vlnách a pak s nimi splynout. Tomuhle nechci nikdy porozumět. Stejně tak jiným věcem, protože stačí jen to, že jsou. Potulovali jsme se celé odpoledne a občas se zastavili, abychom probrali spoustu věcí. Vzpomínám, jak jsme se jednou úplně prokřehlí ohřívali u kamen. Byl únor a možná taky ne. Dnes už tě držím za ruku jistěji.

Tohle byl přesně ten okamžik, kdy nebylo třeba cokoli říkat. Všechny otázky i odpovědi byly úplně zbytečné, podzimní chlad se vrýval pod nehty a z mlhy se nořily postavy a bájná zvířata. Myslela jsem na to, co se změnilo. Otáčím kámen, který leží u cesty, a nechám někoho dalšího, ať odhalí mou stopu.

Dnes bylo venku moc hezky. Uvědomuju si, že příští rok bude mít 13 měsíců a že v červenci se půjdem podívat na fotbal, i když nebude sezóna. Patosu se chci vyhnout, proto si raději připijme tvou hruškovicí. Gagimardžos! Víš, co odpovědět.

Krok vedle

Herr Fischer studuje latinu a řečtinu, aby se mohl stát taxikářem.

Herr Scholz nenávidí Špačka.

 






Obr.: Poznámky Die Wiener Klassik mého milého spolužáka.


Frau Helbig raději nepřišla.

Všichni ostatní mi utekli.

Kdy, to už vlastně nevím

Jsou důležitá místa, která stojí někde na hranici tónů hudby, znějící z pařížské kavárny, a vyznačenými body na mapě. Tady je možno projít mezičasem a ponořit se hluboko do dob Prakticy a černobílých záběrů Karlova mostu. Strávili jsme půl roku v Praze a sedmnáct dní zbývá do Vánoc. Nemáme čas, nikdy jsme neměli. Čas má nás. Slova utíkají každé jiným směrem, tak jich pár chyť a schovej do kapsy. Až bude nejhůř, pomalu je vytáhnem a rozvzpomenem se, jak bylo vždycky dobře.

Co dělá život životem?

Dnes je prvního. Myslím na velké korále a růžový porcelán. Za oknem hoří svíčka. Snad vydrží celou noc. Letos podruhé jsem sama otočila list v kalendáři.