Skoro až k Veveří

Byli jsme na procházce u přehrady. Šli jsme rychle, takže mi bylo teplo, ale přesto jsem se tě držela. Vždycky hřeješ. Byl hezký podzimní den, i když tady se už týden válí mlha při zemi. Bože, ať už je jaro. Vyprávím ti o všech mých snech, i o tom, co se mi zdálo včera. A usmíváš se, protože tyhle sny se mi většinou nezdají. Hážeme žabky do vody, měl jsi jich sedm. Vždycky ti je počítám, i když o tom nevíš. Říkám si, kde se to všechno vzalo. Jak může placatý kámen skákat po vlnách a pak s nimi splynout. Tomuhle nechci nikdy porozumět. Stejně tak jiným věcem, protože stačí jen to, že jsou. Potulovali jsme se celé odpoledne a občas se zastavili, abychom probrali spoustu věcí. Vzpomínám, jak jsme se jednou úplně prokřehlí ohřívali u kamen. Byl únor a možná taky ne. Dnes už tě držím za ruku jistěji.