Nechám si zdát, až se setmí a písmena se uvolní ze své konstruktivní mřížky, o dlouhé rovné čáře, kterou jsem viděla v synchronizaci japonských bubeníků.

Zobáčková rozhodnutí

Někdy si říkám, jestli jsme to opravdu my, kdo v noci potkáváme stromy s dlouhými pažemi a procházíme stovkami zamčených dveří s klíči z druhé strany. Kdo chováme v kleci pět ptáčků, z nichž jeden je králík nebo se chlubíme psem, zavřeným v berušce od sirek. Občas se k nám donese vyprávění z těchto světů, o nichž si nikdo netroufne tvrdit, že neexistují. Je to jeho příběh, který je stejně reálný jako dnešní den. Na nádraží se na něj otočil starý pán v otrhaných šatech, - nebo spíš hadrech, a povídá: "Jste celý promoklý, nechcete havrana na zahřátí? Ti se třemi zobáčky jsou levnější než ti se dvěma a ti se dvěma zase než ti s jedním." Příště si taky koupím jednoho zuboženého havrana a odletím na něm do lesa plného povídajících si jahod. A až se mě bude zase někdo snažit dohonit, odzbrojím ho stejnou otázkou.

 Vzpomínky na šílenství

Na jedné straně formátu necelé Á šestky mi stojí poznámka o neodkladném pocitu, že něco musím. Byl to pocit spojený s chutí višně, který se náhle objevil a stejně tak odešel. Bez vysvětlení. Uprostřed dýmových kruhů pálíš listy na okraji svíčky a v časové smyčce hledáš hranici šílenství. Možná jsi ji našel, ale vše se ztratí ve vůni chleba a panáku absinthu. Místo dekorativního brouka vložím příště do hranaté flašky malého fénixe, který právě vyletěl ze svého čtyřměsíčního popela. Balancujem na hraně za zvuku gramofonové desky, divoce tančíme, - a z druhé strany stojí kadmium žluté střední, okr světlý, zem zelená česká a běloba zinková. Dobrou noc všem.

Naivně jsem si myslela, že by vzadu mohl být jmenný rejstřík. Nebyl. A tak jsem s odevzdáním prolistovala 1100 stran jednu po druhé a hledala ono konkrétní jméno.

Odpoledne s karafiátem

Dnes máme za sebou první jarní déšť. Seděli jsme tiše a poslouchali, jak dopadají kapky jedna za druhou, jen to trochu rušil zvuk stěračů. Cesta pomalu ubíhala a vůbec nám nevadilo, že nedržíme hrnek čaje a v pozadí nehraje španělské rádio. Důležité bylo, že jsme se dívali jak prší přes jedno sklo a mířili stejným směrem.

Smysl má pouze cesta

[1.3.] Není to daleko, pěšky by to trvalo asi deset dní. V přístavu pomalu zapadá slunce a já zkouším, jestli mě ty kry udrží. Křupe to pod nohama, ale čert to vem. Mořský vzduch a to všechno kolem to dokonale vyváží a přenese mě zase kousek dál. Z vedlejšího přístavu odjíždí trajekt do Švédska. Nikdy nemělo nic větší smysl, než být tady a teď. [2.3.] Dnes se mi plní můj další sen. Naprosto chápu Friedrichovo nadšení i drama, s nímž se potýkal. Nad hlavou mi lítají rackové a v prstech drolím kousek křídy. Potřebovala bych se úplně zastavit, ale něco mi v tom brání. Takže jen pozoruju, jak na pobřeží lidé místo kamínků hledají jantary a zkamenělé červy. A cestou zpátky objevím tolik známých míst, na nichž jsem nikdy nebyla, ale přece je mám v paměti. Ještě jednou se otočit a slíbit si, že to nebylo naposled. [3.3.] Myslela jsem, že vše je jen fantazie, ale Eldena skutečně kdysi existovala v plné kráse a před dvě stě lety měla ještě kus své atmosféry. Dnes je tomu jinak, přesto však lze některé rysy ještě rozpoznat. V hlavě mi víří spousta obrazů, myšlenek a rozhovorů, když jedu po naprosto prázdné dálnici u Berlína. Zapadající slunce prosvítá mezi stromy a já vím úplně jistě, kde zrovna jsem a kam směřuju.