O podzimu

Je tady po roce znovu. Se svými chladnými rány a šedivými podvečery, kdy lze těžko rozpoznat, zda padá mlha nebo jen mží. Listy i sny jsou stále barevnější, modrozelení jezevci hážou pomeranče a maskulinní kaštanový panáček kontrastuje s bílým parapetem. A přece jen něco bledne. Něco jako schopnost popisovat a zapamatovat si situace a myšlenky, které se zdají být důležité. V poslední době téměř žádnou z nich nedokážu předat ani jakkoli uchovat v paměti nebo na papíře. A tak povětšinou významně mlčím. Protože jsem vědomě zapomněla, co všechno jsem prožila. Možná budu potřebovat celý život, než si znovu na všechno vzpomenu, protože tohle poznání je tiché. Tohle poznání asi nejsou příběhy, které by se vyprávěly jako pohádky. Musíte se jimi sami prokousat a znovu si je promyslet. Znovu je prožít.