Připomínají mi křížovou cestu, tyhle večerní procházky se zastávkami na nejdůležitějších místech. Jsou tam, všechny ty lavičky a ulice a náměstí velkých rozhodnutí, o nichž není třeba psát. Všechny jsou na stejném místě, jen trochu zestárly. Pod Hradem, třetí z kraje, vedle sv. Tomáše, ta uprostřed s výhledem na rektorát, kostel u Michala se všemi barokními sochami, průchod Novou radnicí, bože, tady už jsem byla tolikrát. Výloha ve starožitnictví je napůl prázdná, zašlé stříbrné brože a přívěsky, které si tak ráda prohlížím, na noc sklidili, zůstali jen cínoví panáčci a pár dalších figurek bez domova. Hned vedle to voní čajem. Po točitých schodech dolů sejdete jen jednou, pak vás tenhle svět pohltí a vyplivne až za několik hodin. Dnes ne. Už je pozdě. V ruce držím korálky, které mají den ode dne větší cenu a v hlavě mi jako film probíhají všechny možné scénáře života. Největší blbost je dostat strach. To se pak těžko hnete z místa a ještě hůř se rozhodujete, kam jít dál. Jednou si koupím pravé perly a budu přesně vědět, co znamená každá z nich.