Bezejmenné večery

Dnes jsem chtěla počkat sama na sebe, až v myšlenkách srovnám krok se svým tepem, a tak jsem se opřela o zábradlí a dívala se, jak se večerní světlo rozlévá po brněnských vilách. Tenhle pohled se mi vryl do paměti už hodně dávno. Snad to bylo ten první rok, kdy byl ještě čas, ale chybělo to správné místo. Anebo možná loni takhle koncem jara, kdy vychlazené pivo stihlo zteplat dřív, než jsem vysvětlila svůj postoj k životu. Tenkrát byla v nás ještě naděje. Ale po těch pěti letech stejných panoramat a prochozených cest zůstaly jen zbytky iluzí, jejichž hodnota poroste den ze dne, a až přijde čas, podělím se s nimi s někým hodně blízkým, aby věděl, jak mě zastavit. Protože dnes, dnes jsem si zase utekla.