Jednou budu vyprávět o všech svých cestách, na nichž jsem trhala zvonky u kolejí a sedávala s neznámými lidmi na rozpadlých kamenných zídkách, jak jsem se přela o profil románského okna a o pravoúhlé oblouky ve westwerku moravského romaniku. Nikdy mi na tom nezáleželo víc. A najednou už to nebyli cizí lidé, už se otiskli do společných vzpomínek, které tiše čekaly, až se přítomnost vyčerpá.

Takové zídky u kostela bývají klidné. Je z nich hezký výhled na nevelké domky nemalých příběhů, se čtyřmi okny  a jedněmi dveřmi uprostřed. Mám tyhle domky ráda, hlavně kvůli těm starým jabloním a hrušním, z nichž vyzařuje nepopsatelný klid. Zídky, na nichž jsem sedávala, by mohly mluvit o tolika slepých cestách, jimž by nestačila sebedelší nit k vlastnímu nalezení. Mluvily by o tom, jak se kdy lidé minuli. Kdysi dávno, napříč různými životy. O tom, co všechno spolu prožili a co už nikdy nestihli. Všechno to tam je, pokud se budete ptát. Stačí jen pootočit ten správný kámen a naučit se číst v pískovcových mapách. Dovolit se poznat a být poznán. Občas se najdou věci, kterým nerozumím, ale které jsou mi zároveň někde uvnitř blízké. Kamenné zídky jsou jednou z nich. Tenkrát u těch kolejí rostly taky šeříky a pár pampelišek. Všechno to vonělo ve vzduchu a tvořilo nezapomenutelné okamžiky opojné radosti a svobody. Takovou svobodu už nikdy nezažiju, protože byla a je vlastní pouze oněm několika místům, v nichž se čas pohybuje oběma směry. Možná to ale nejsou místa, která nás mění, možná jsme to my, kdo poskytujeme prostor sami sobě. Jen jsme trochu jiní, než obvykle. A stejně tak jinak vnímáme člověka, který nás na cestách doprovází. Přestane záležet na tom, čeho jsme se doteď tolik drželi a co jsme měli. Některé věci nemají vysvětlení, proto trochu zpomalme a vychutnávejme každý krok.