Proti proudu Svitavy

Sešla jsem z rušné stezky na úzkou lesní pěšinu, která téměř už ani nebyla vidět. Pomalu jsem stoupala, místy, kudy už dlouho nikdo nešel a kudy při větších deštích stéká voda dolů. Kopec byl přímý, na nic si nehrál a s každým dalším krokem se mi dostával pod kůži. Těsně pod vrcholem jsem si sundala boty, vyhrnula kalhoty až ke kolenům a pochopila, že jít bosky neznamená prostě jít, jít bosky znamená procházet a uvědomovat si každý pohyb a každý detail. Zpomalila jsem a poslouchala, jak to pod nohama šustí. Šlo se mi měkce; listy tvořily silnou vrstvu ještě od loňského podzimu a příjemně chladily do noh. Pokračovala jsem po hřebeni a bylo dusno. Takové dusno, až se zdálo, že ostré tóny ptačího zpěvu jej dokáží narušit. Myšlenky se mi toulaly, každá jiným směrem, a pak jsem si uvědomila, že jsem to zase já. S chybami, sny, nelogickými strachy a iluzemi o životě, které ale jednou přestanou být iluzemi a stanou se tak skutečnými, až to nebude hezké. Spadly první těžké kapky. Stále jsem to já. Sama se sebou a sama s celým světem. A kdykoliv příště budu mít mokré tričko jako dnes a deštěm zvlhlé prameny vlasů se mi budou lepit na tvář, vzpomenu si, jak jsem rozmlouvala s lesy a překračovala mravenčí stezky. Připomenu si, co znamená žít. Kdybych snad náhodou chtěla zapomenout.