Jeseň

Na zvonku je stále otisk tvého prstu. Všimnu si ho pokaždé, když se vracím a odemykám stále cizí dveře. Letos je moc hezký podzim, trochu připomíná podzim v Doveru, kde jsem nikdy nebyla, zato loni jsem prošla všechny hradní cesty a viděla i to, co mělo zůstat skryto. Bude ještě spousta takových podzimů a jsi rád, že ti to říkám. Říkám to jen tobě, tvými slovy, cizím lidem se nezpovídám. Mívám studené ruce, to víš, ale vložím je do tvých dlaní a bude zase dobře. Tak jako dnes, kdy jsem procházela starými roklemi a bylo mi chladno. Myslím na všechny ty lidi, kteří mě vidí jinak, než se vidím já, i na ty ostatní, kterým jsem se snažila přizpůsobit. Vezmu klacíky v lese a vyskládám je vedle sebe. Je to jednoduché a má to řád. Přesně takové, jaký by měl život být. A pak si uvědomím, že nejlepší je naslouchat sama sobě a nejít proti svým pocitům. Jen jít jedním směrem dvěma rychlostmi a pak si lehnout na zem a zasypat se listím. A poslouchat tu smršť, jak padají k zemi.