Jaro, léto, podzim, zima... a zase jaro

Už je dávno pryč - jaro, na které jsme tak netrpělivě čekali a cítili ve vzduchu s každým nádechem. Doteď mi ta jarní země voní silně jako láska a v rukou držím první okvětní lístky tvých sakur, když zavřu oči. Skoro jsem si nevšimla, že stojím uprostřed léta, Uprostřed léta, na konci duhy a na začátku života - jak se píše v jedné obrazové knize - a už se vkrádá podzim. Se svou ledovou oblohou a měkkým večerním světlem, tak jako dnes. S chladnými rány a nejistými odpoledny. Chci zůstat a chci malovat. Rozkvetlé louky a osamělé hrušky, co jdou vidět z protějšího kopce. Chci si sednout do trávy a pozorovat tisíce drobných lístků na řebříčku a obdivovat temně rudé toteny. Řezat dřevo a pěkně ho skládat do kůlny. Doufám, že až se listy zbarví do červena a do oranžova a taky do hněda a sem tam zůstanou ještě trochu zelené, že budem spolu sbírat kaštany jako loni, abys mohl postavit panáčka a pár žiraf. A že takových podzimů bude ještě nespočetně. Stejně tak bezpočet zimních večerů, kdy budu ležet na pohovce a poslouchat i vyprávět příběhy, zatímco se bude vařit čaj. Dnes už ale chci jenom mlčet a všechny ty pocity prožít.